Twilight Saga: Úsvit [DOKONČENO]

96. Světlo a tma 2. část

*pohled Belly*

Nejdříve zbil Lavaris, dostal ji na dno a pak zničil Esme.

Srdce se mi rozpadlo na miliony kousků a s Edwardem jsme se na sebe, se smutkem v našim obličejích, tiskli. Esme byla mrtvá, a to už doopravdy. Carlisle se sesunul k zemi a hlavu měl položenou na chladné trávě. Chvíli řval jako lev, pak ale ztichnul a s rostoucím vztekem v očích hleděl do země.

Vrhla jsem se k němu, jakmile jsem spatřila, že začal hlavu pomalu zvedat. Chytila jsem ho přesně ve chvíli, kdy se s hlasitým řecké chystal vrhnout na Victora. Málem jsem ho neudržela, udeřil mě totiž do hlavy a byl moc zbrklý. Pomohl mi Emmett s Jasperě, ostatní byli v moc velkém šoku.

,,Carlisle, poslouchej! Musíš se uklidnit!" vykřikla jsem.

Nezajímalo ho, kdo jsme, klidně se s námi pral. ,,Ne! Moje žena... Zabil si mi manželku, ty hajzle! Esme, zabil si mi Esme!"

Byl tak nepříčetný. Carlisla jsem vždy znala jako klidnou osobu. Nikdo nemohl být více vyrovnaný, než on - teď to bylo naopak. Nikdo nemohl být více naštvaný, než on. Prskal, syčel, oči měl i na upíra nepřirozeně rudé, až svítivé a především hlasitě řval, jako raněný lev.

Když zjistil, že mu nedovolíme, aby se pustil do útoku, pověsil se na nás. ,,Esme, lásko... Moje Esme... Vrať se, prosím. Bello, řekni mi, že to není pravda," zavrtěl nevěřícně hlavou.

Sklíčeně jsme ho pozorovala a pak ho starostlivě objala. ,,Zemřela pro nás, se ctí. Teď je na lepším místě," vydechla jsem.

Carlisle vrtěl hlavou, neschopen slova, načež jsem kolem mých ramen ucítila ruce. Otočila jsem hlavu na zachmuřenou tvář Edwarda. Políbila jsem ho na tvář a pak mu tu svou zabořila do krku. ,,Co budeme dělat?" zeptal se zničeně.

,,Já nevím... Tohle nemůžeme vyhrát. Lavaris musí-"

Přerušila mne hlasitá rána, taková, kterou jsem ten den už párkrát slyšela. Zvedla jsem hlavu a pohlédla na Victora s nepopsatelným vztekem a pozorovala, jak vrhá další kopuli na Lavu.

,,Tak už toho nech, ty šmejde!" Postavila jsem se na nohy a opatrně předala Carlisla Jasperovi. ,,Nestačí ti to? Jsi tak ubohý? Myslíš, že tě někdo bude uctívat jako Boha? Já rozhodně je! Radši riskuji smrt, jen abych si na tebe plivla, než se ti klanět."

Hlasitě se zasmál nespouštějíc zrak z Lavaris. ,,Bráníš tuhle špínu? Daphne, slyšíš to? Ona tě brání! Přitom jsi úplná nicka. Jsi jen nic."

Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla, protože zvedl pravačku a na konečcích prstů se mu znovu začala tvořit ta hmotná energie. Byl konec, vše bylo ztracené. Jak jsme mohla být tak hloupá? Nikdy nám nebylo souzeno vyhrát, nebyli jsme dostatečně silní, nebyli jsme ti pravý.

Teď měla zemřít i Lavaris a já s tím nemohla nic udělat. Nikdo jsme nedokázali, i když jsme chtěli. Bylo nás ještě méně než na začátku, nebyli jsme oproti Toriánům nic. A všichni jsme byli moc raněni na duších.

,,Nejsem žádná tvoje loutka, Victore. Se mnou si nikdo zahrávat nebude, a zvláštně ne ty. Zažila jsem dost tvého ponižování a ubližování a už v tom pokračovat nadále nehodlám. Dneska nebudu já, kdo padne, ale ty. Donutím tě prosit, donutím tě brečet. Dneska jdeš ke dnu spolu se svými blbými kumpány."

Otevřela jsem oči, překvapením se zajíkla a pak prudce zvedla hlavu. Pohlédla jsem na ni. Sledovala jsem, jak se náš zázrak drápe zpátky na nohy, tentokrát už s menšími obtížemi. Modřiny a hluboké šrámy, které měla na tvářích a všude po těle, kde jsem je mohla spatřit přes trhance na jejím obleku, začaly mizet. Křivě se usmála, když stála na nohách.