Twilight Saga: Úsvit [DOKONČENO]

94. Poslední přání

*pohled Belly*

Jestli mě něco doopravdy ničilo, pak to byl pohled na tu ubohou duši, která se přede mnou schovávala sama do sebe. Krčila se v tom koutě jako nechtěná osoba v místnosti, přitom byla ta nejvíce žádaná a potřebná.

Mrtvé srdce mi praskalo, když jsem pozorovala ten smutek v jejích očích. Život se s ní rozhodně nemazlil, už jsem se ani nedivila, že byla dřív tak uzavřená. Zabalila se do temného pláště přetvářky, jen aby zakryla ten rozbitý porcelán uvnitř sebe. Dřív byla jako grafit, měkká a každý si s ní mohl hrát, každý ji mohl použít na kresbu svých budoucích plánů, pak se z ní stal prach, když zjistila, jak to doopravdy je a jaká byla cena za její bláhové chování, a nakonec se z prachu stvořil diamant, odolný proti všemu, který se teď bohužel znovu rozpadl na prach.

Takhle jsem ji přeci nemohla nechat. ,,Lavaris..." vydechla jsem. Rychle ke mně zvedla pohled a pokusila se trochu pousmát, jenže já poznala, jak těžce jí to šlo. Ten plamínek z jejích očí už úplně vymizel, vyhasl, už byla doopravdy jen prázdná schránka. ,,Nemůžeš za nic z toho. Nemůžeš všechnu vinu házet na sebe nebo na něco tam nahoře, jestli tam tedy vůbec něco je. Jediní, koho můžeš vinit, jsou Toriáni. Nebyla to tvoje vina, ani tehdy, ani teď."

,,To není pravda..." zavrtěla hlavou, ale stále se pokoušela o úsměv.

Zamračila jsem se. ,,Ale je. Lavaris, nech toho být. Nemůžeš se přeci obviňovat za něco, za co vůbec nemůžeš. Nemůžeš si namlouvat, jak hrozná jsi, když jsi očividně naprosto vyjímečná duše. Všichni to vidíme!"

Úsměv opadl, vzdala to, už bylo dost přetvářek. ,,Tohle mi nenamluvíš. Jsem důvod toho všeho a-"

,,Sakra, dost!" zahřměl z rohu najednou hlas Alexe. Otočila jsme se za ním, stejně jako ostatní a vytřeštila oči. V jeho obličeji se zračil vztek a starost zároveň a působil děsivě. ,,Tohle nejde! Nebudeš tu na sebe házet špínu a litovat se jako nějaká dvanáctiletá pipinka, která si stěžuje na kraviny, které se řeší až tak ve dvaceti. Jen se tím ničíš! Stačilo mi jen slyšet, jak ses k tomuhle stavu dostala, nepotřebuji ti už dál potvrzovat. Ty jsi naprosto neobyčejná holka, pochop to. A nikdo z těch tam venku nemá právo žít za to, co ti udělali. Věřím, že když se zase konečně vzchopíš, všechny do jednoho rozmeteš na prach. A já i v tom pomůžu. Pomstím se za tebe, klidně i umřu. Jen už, prosím, přestaň. Přestaň s tím naříkáním, protože to nejsi ty. Znám Lavaris, která je vždy nad věcí, nikdy není smutná, maximálně naštvaná a ničeho se nebojí. Neřeší minulost, staví se jí čelem, přestože se k ní nevrací. Nehroutí se a problémům neutíká, vždy jim jde naproti, aby každý věděl, že to ona je tu vládce a nic ji nezastaví v tom, aby si došla pro to, co chce. Já vím, že se cítíš hrozně, ale tím, že se z toho všeho budeš obviňovat, když to ještě navíc ani není pravda, nic nespravíš."

Ten kluk mě nepřestával překvapovat. Nejdřív, když jsme byli sami v cele a pak tohle. Neuvěřitelné, co z osoby udělá pár slov. Stačí je poskládat do správného pořadí a vznikne něco, co všem dokáže vyrazit dech.

,,Takže teď zvedni tu svou dokonalou prdel, rozmlať ty mříže a pojď světu dokázat, že Lavaris je ta, kdo má svět v hrsti. Ukaž, že to jsi stále ty. Ukaž, že žádný Torián ti nebude stát v cestě za mírem. A já při tom budu stát po tvém boku."

Po tomto jsem se musela ohlédnout zpět na Lavaris. Spatřila jsem výraz, který jsem u ní ještě neviděla. Nebylo to jen překvapení, zračila se tam malá jiskra nové naděje a dalšího zvláštního pocity, který mi až nezdravě připomínal můj pohled na Edwarda. A najednou mi to celé došlo. Pravý koutek úst mi vyjel nenápadně nahoru.