Twilight Saga: Úsvit [DOKONČENO]

60. Lekce (+první rok příběhu)

*pohled Renesmee*

Pořád jsem byla na Lavaris naštvaná... Její chování ve chvíli, kdy jsem ji zaslechla zpívat a hrát na kytaru, bylo vůči mně fakt hnusné.

Aspoň, že jsem měla Jackoba... Dokázal mi i přes tu mizernou náladu, co jsem pak měla, vykouzlit úsměv na rtech. Vždycky to dokázal... A proto jsem ho tak milovala. Tak úžasnýho kluka jen tak nenajdete.

Mé zbloudilé myšlenky nešlo zastavit. I přestože jsme tu měli návštěvu, tak jsem prostě pořád přemýšlela nad tím, jaký vztek na Lavu pořád mám, a jak bych ho mohla zastavit, protože já opravdu nejsem člověk, co nějak preferuje vztek. Ale... Zrovna v tuto chvíli jsem ho možná ani nechtěla potlačit... Možná proto nemizí. Přetrvává, protože to chci. Možné to je...

A i když už to je dva -tedy teď už vlastně tři dny, tak to ve mně setrvává... Je to divný. Asi ho fakt ani nechci dostat ze sebe pryč. Zřejmě se mi fakt líbí být na ni naštvaná nebo já nevím. Je to prostě... divný.

Ani když švihám rukama do vzduchu a snažím se o správný postoj, nejde ho zlomit. Ten vztek prostě jít pryč nechce a čím víc se snažím, tím víc vzteku ve mně roste... Už jen kvůli tomu, jak mě rozptylují mé pěsti, které každou další vteřinou pročesávají vzduch jako hřeben nabalzamované vlasy.

,,Bello, tou nohou trochu pevněji. Když Torián uvidí takhle uvolněný kop, nebude mu dělat problém žádný protiútok. Na tohle jsou bystří. Ale ty musíš být bystřejší.'' ozval se kousek za mnou Lavarisin hlas.

Ohlédla jsem se přes rameno a na chvíli nechala své činnosti. Spatřila jsem Lavaris, jak před mou mamkou vykopává, aby jí ukázala správnou intenzitu kopu a pevnost nohou.

,,Pf...'' odfrkla jsem si. Dělá, jak všechno ví a všechno zná.

Tak dobře... Možná ví o Toriánech mnohem víc a možná má mnohem víc zkušeností než my všichni dohromady. Ale stejně... Hraje si na strašnou královnu světa.

Co to do tebe vjelo, Nessie? vyjelo mi v hlavě a i když to byl můj hlas, hlas mého svědomí, to, jak jsem sama sebe nazvala mi připomnělo Jackoba. Takhle mi říká vždy jen on.

Samolibě jsem se usmála, když se mi v mysli vynořila moje láska. Můj milovaný vlkodlak. A náhle úsměv zmizel, když jsem se zamyslela nad otázkou mého svědomí. Co se to se mnou děje?

Dost výstižná otázka...

Co se se mnou tyhle poslední dny dělo? Od doby, co mě Lavaris naštvala jsem se nechovala jinak, než že jsem na ni ošklivě koukala a myslela. Neprohodila jsem s ní od té doby ani slůvko a totálně jsem se před ní uzavřela. Jediné, čím jsem jí dokazovala, že stále vím o její existenci je to, že jsem jí věnovala buď prázdné nebo nehezké pohledy.

Otočila jsem hlavu zpátky a promnula si obličej. Takhle se já přeci nechovám... a měla jsem pravdu.

Táta mě vždy učil, abych se kvůli prkotinám nebo menším hádkám zbytečně nestresovala a nezlobila. Říkal, že to je k ničemu a žádný požitek nebo pocit uspokojení z toho nevzejde.

Je lepší aspoň hrát, že jsi v pohodě, než aby ses snižovala na jednu z nižších úrovní, kdy se nerozumní nedokáží smířit s jednou z mnoha menších překážek života.

Tohle byla a stále jsou tátova slova. Je to to, co mě vždy učil a já se to s velkým obdivem a radostí naučila. Chtěla jsem totiž být taková, jako byl on... Tak... Chytrá a rozumná.

Nebudu lhát... Vždycky jsem tátu obdivovala. Zvlášť ve chvílích, kdy řekl něco tak rozumného. On byl a je rozumný. Někdy nechápu, kde to vzal. A ani nechci... Pro mě jako někdo takový existuje pouze on.