Twilight Saga: Úsvit [DOKONČENO]

83. Kolaps

*pohled Belly*

Uběhly čtyři dny. Čtyři dny vyplněné stále těžším tréninkem, kdy se Lavaris věnovala převážně Renesmee, která toho v boji moc nesvedla. Podle Lavaris nedělala moc velké pokroky, protože byla vcelku slabá, ale díky výšce a štíhlosti byla pružná a poměrně mrštná, čímž to aspoň trochu kompenzovala.

Zbývalo nám pět dní. Bála jsem se každou vteřinku víc a víc. Čekala jsem, kdy už vypuknou první útoky z jejich strany, protože nám výkop jasné, že tohle nebude jen o velkém souboji v den Krvavého úplňku.

Snažila jsem si co nejvíce užívat mých blízkých. Stihla jsem navštívit mámu, tátu i mé lidské přátele. Zkrátka jsem chtěla, aby všichni věděli, jak moc je miluji, pokud zemřu.

Nebyla to sranda. Ubývajícím časem stoupala nervozita a napjatá atmosféra. Nikdo už nemohl couvnout, ale zároveň mi ani nepřišlo, že by se někdo snažil zprostit tomuto nebezpečí, i přestože každý věděl, že tohle rozhodně nebude nic pěkného, a že je téměř stoprocentní jistota smrti někoho z nás.

Složila jsem hlavu do dlaní a zaklela. Tak strašně moc jsem se kvůli tomu všemu stresovala. Stále jsem myslela na všechny okolo sebe, nadcházející boj a na to, jak to asi dopadne.

Co by se vůbec stalo, kdyby se tu Lavaris neobjevila?

Možná by to dopadlo ještě hůře, než to vypadá teď. Možná by jsme nadále žili v nevědomosti a jednoho dne prostě najednou bum a bylo by to. A možná by si nás nikdo ani nadále nevšímal a k ničemu by nedošlo.

Poslední domněnka byla trochu hnusná. Vždyť ona přeci nemohla za to, že jsme ji v tom lese našli, že jsme si ji vzali domů, že se do mě vtiskla a už vůbec ne za to, že je Tristan, díky čemuž po ní jdou Toriáni. Nemohla jsem na ni shazovat všechnu vinu.

,,Ne, Renesmee, děláš to špatně. Opakuju to už asi po sté. Zvedni ten loket výš! Ránu musíš zasadit přesně do dolní čelisti, takhle se trevíš maximálně do ohryzku a to s tvou silou není moc efektivní." dolehl ke mně zvenčí Lavarisin káravý hlas.

Živě jsem před sebou viděla, jak má dcera protočila znuděně oči a musela jsem se zasmát, když se dostavila její odpověď. ,,Ty děláš, jako kdyby měl každý dva až tři metry! Nemám si rovnou vzít nějakou hůl, abych jim vůbec na ty držky dosáhla?!"

,,A víš ty co? Možná by to nebyl tak špatný nápad. Třeba by ti i pomohla zvětšit sílu."

Na chvilku zavládlo ticho, pak se Renesmee nevěřícně uchechtla. ,,To je vtip, že jo?"

,,Jo je, protože tu hůl bys ani neunesla." odvětila pobaveně Lavaris.

,,Ty jedna zakrslá egoistko! Za tohle tě složím!"

Za poslední dobu se k sobě Renesmee a Lavaris začaly chovat jinak. Furt se pošťuchovaly, ale už to nebylo v tom zlém slova smyslu, spíše to vypadalo jako přátelské provokování. Vždycky se u toho tak zlomyslně chechtaly a většinou spolu takhle komunikovaly, když spolu trénovaly. Skoro jakoby nechtěly, abychom věděli, že spolu vlastně dobře vychází. Já je stejně vždy slyšela a pokaždé se u toho dost nasmála.

Sakra, že jsem se musela smát. Nešlo to udržet. Byl to takový ten napůl radostný a napůl pobavený smích. Radostný, protože spolu tyhle dvě mně blízké osoby konečně vycházely a pobavený, protože to prostě bylo vtipné.

Snažila jsem se smát co nejtiššeji, ale po chvíli se to ukázalo jako zcela zbytečné. ,,Bello! Chceš taky kopnout do zadku, aby tě ten smích přešel?" ozvala se najednou Lavaris.