Twilight Saga: Úsvit [DOKONČENO]

7. Podivná*

Neznámá se strašidelně zazubila. Ve chvíli, kdy se rozešla vpřed, Renesmee zadržela dech a začala couvat v naději, že možná stihne utéct. Z neznámých důvodů jí něco v hlavě dávalo jasný signál, aby se ihned vytratila. Její cesta byla ale brzy ukončena, protože její záda se náhle setkala s chladnou zdí. Dívka k ní rychle přiskočila, přičemž jí strašidelný úsměv zmizel z tváře a nahradil ho nic neříkající výraz. Nehnul se jí jediný mimický sval, nedávala náznak jediné emoce, a přesto naháněla strach. Sálala z ní hrozba a nesmírná síla. Celé její tělo vyzařovalo něco, co Renesmee dávalo jasně najevo, že i kdyby se snažila bránit, tak by nebyla schopna vyhrát.

Neznámá naklonila jemně hlavu na stranu a Renesmee napjatě polkla. Vůbec netušila, co by od ní mohla čekat. Neznala ji, nedokázala z ní vyčíst jedinou emoci a navíc vypadala velmi vyrovnaně. Renesmee nedokázala určit žádný její další krok.

Po chvíli pomalinku pootevřela rty. Renesmee jí zpříma hleděla do očí, od kterých se celou dobu nedokázala odtrhnout, připadala si jimi naprosto zhypnotizována. Byly rudé jako rubíny a tak mocné a vábivé, že by dokázaly omámit i toho nejvytrvalejšího tvora na Zemi.

Dívka dvakrát zatřepotala svými dlouhými řasy a pak konečně promluvila. ,,Teď," prskla hlasem jemným jako samet, ze kterého běhal mráz po zádech. Pravou ruku vymrštila náhle do vzduchu a narazila ji na zeď vedle Renesmeiny hlavy. Ta se k ruce prudce a vyděšeně obrátila, načež spatřila ve zdi prasklinu. ,,Mi," pokračovala, přičemž levou rukou zopakovala to samé, co s pravou, jen na druhé straně. Renesmee opět otočila hlavu a zadívala se na druhou ruku. Třeštila oči a přerývaně dýchala - byla vyděšená a netušila, jak se z této pasti dostat. ,,Povíš," natiskla se na ni dívka a bolestivě ji přitlačila na stěnu. ,,Vše, co budu chtít," procedila skrz zuby. ,,Je ti to jasné?!" dodala se zvířecím zavrčením.

Renesmee se nemohla nijak vyjádřit k jejímu slovnímu projevu. Prostě přikývla a víc neudělala, protože naprosto ztratila řeč.

,,Chci slyšet ano nebo ne!" vyprskla dívka.

,,Ano," odpověděla Renesmee přiškrceně slabým hlasem a zavřela přitom na chvíli oči.

Neznámá se vítězně uchechtla, ale netrvalo dlouho a opět nasadila stejnou kamennou tvář. ,,Kde to jsem?" zabručela.

Její oběť se raději nezdráhala s odpovědí. ,,V době mých prarodičů," pípla. Někde uvnitř měla k té dívce pochopení - probudila se na neznámém místě, patrně ji předtím někdo napadl a teď se cítila v ohrožení.

Brunetka kývla hlavou. ,,A jak jsem se tu vzala?" povytáhla obočí.

,,Našla jsem tě s mým přítelem v lese, byla si v bezvědomí, tak jsme tě vzali a odnesli sem. Děda tě prohlédl, umyli jsme tě, převlékli a nakonec uložili," jemně se usmála a doufala, že neznámá poděkuje, bohužel se tak nestalo.

,,A kam jste dali mé oblečení?!" skoro vykřikla.

,,T-To já nevím," pípla Renesmee. ,,Já ho neuklízela."

Neznámá si povzdechla a na chvíli zavřela oči. ,,A co po mě chcete?" zeptala se najednou s vážným výrazem.

Renesmee vytřeštila oči. ,,Co bychom po tobě měli chtít?'' zeptala se naprosto zmateně, přičemž v ní náhle začala stoupat zlost a dívka před ní nevěřícně pozvedla obočí. ,,Prostě jsme tě našli v lese a pomohli ti! Očekávala bych spíše vděčnost," vyprskla na dívku.

Brunetka na ni chvíli nedůvěřivě hleděla, pak se uchechtla a trochu se od Renesmee odtáhla. ,,Nemám důvod věřit cizím. Ty nevíš, co všechno mě v životě potkalo, květinko," řekla a zadívala se jí zpříma do očí. Nechtěla zrak odtrhnout asi dalších patnáct sekund, nakonec však jen potřásla hlavou, uchechtla se a odvrátila zrak. ,,Ale myslím, že tobě věřit mohu.''

Renesmee zmateně zavrtěla hlavou a nechápavě zvedla obočí. ,,Najednou mi věříš?" promnula si čelo, jakmile jí dívka propustila.

,,Nejdřív jsem si myslela, že jsi někdo jiný, ale už vím, že nepatříš mezi ty, kterým se musím vyhýbat. Nepředstavuješ nebezpečí.''

,,D-Dobře," protáhla Renesmee nechápavě. ,,Ale-'' víc neřekla, protože ji někdo přerušil.

,,Co se to tu děje?" ozval se Edwardův hlas od vchodu do kuchyně. Renesmee se k němu obrátila, přičemž on těkal pohledem mezi neznámou a svou dcerou.

,,Náš host je vzhůru. Měla hlad a tak si zašla pro něco k jídlu," ukázala na igelit od masa na podlaze a na ušpiněný stůl.

Edward nevěřícně pokroutil hlavou. ,,Upíři ale nejedí maso," pohlédl znovu na onu dívku, která od něj okamžitě odvrátila zrak.

,,Řekněme, že jsem upír s jiným apetitem... Ale to je moje věc," řekla, čímž dala dost jasně najevo, že na takové otázky odpovídat nebude.

Edward nejistě kývl hlavou. Už otevíral pusu, aby něco řekl, ale byl přerušen, stejně jako Renesmee předtím. ,,Tak tady jsi! Edíku, kam si se nám to zase zatou-'' vykoukl Emmet za jeho zády se zubatým úsměvem, který mu však okamžitě zmizel ve chvíli, kdy spatřil neznámou, ,,-lal," dořekl pomalu.

,,Ježíši, pusťte mě tam taky, nemůžete se tu všichni takhle namáčknout a nás nepustit ani na krok," rvala se mezi nimi Alice.

,,Alice má pravdu," prodírala si za ní cestu Rosalie. ,,Taky chceme vidět, co se děje!"

,,Tohle je vážně povedená rodina," zasmála se Esme, když jí a Carlislovi uvolnili cestu. Carlisle se taky snažil něco říci, ale když spatřil neznámou, nic ze sebe nedokázal dostat. Všichni strnuli na místě a jen ji pozorovali. Dívka se na ně pobaveně dívala a Bůh ví, co si o nich v tu chvíli myslela.

,,Lidi, co se to tu děje, sakra? Stojíte tu jako solné sloupy! Jak se tam mám asi dostat?" vykřikla Bella za Carlislem a snažila se dostat před něj. Když se jí to konečně podařilo, stejně jako ostatní zkameněla při pohledu na onu dívku. Jenže místo toho, aby se brunetka nadále pobaveně šklebila, její výraz se náhle změnil na překvapený. Koukala se Belle zpříma do očí a ty své třeštila, že jí div nevypadly.

Pohledem se zavrtávala víc a víc do očí Belly, a kdyby včas neodvrátila hlavu, nejspíš by v takovém transu zůstala napořád. Bylo na ní vidět, že jí dalo hodně práce, aby od ní svůj pohled odvrátila. Začala hlasitě oddechovat, přivřela oči a pak se náhle sesunula na židli hned vedle ní. Bella se ihned probrala, neváhala a rychle se k ní vrhla.

,,Jsi v pořádku?" zeptala se jí Bella mile.

,,V pohodě... Jen se mi zamotala hlava," odbila ji. Jednou rukou se opřela o židli a druhou o stůl, aby se mohla postavit na nohy. ,,Musím jít," řekla a rozešla se ke Carlislovi. ,,Kde je mé oblečení a vše co jsem u sebe měla?" zeptala se ho.

,,Dáme ti ho, ale nejdřív bychom se tě chtěli zeptat na pár věcí," řekl s menším zaváháním, přičemž se k ní musel sklonit, jelikož byla o dost menší jak on.

,,Nemám čas," procedila skrz zuby.

Carlisle se zamračil. ,,Dlužíš nám to. Zachránili jsme ti život.''

Neznámá oněměla. Stáhla plné rty do úzké linky a zpříma hrozivě se mu zahleděla do očí. Snažila se tomu vzdorovat, ale přeci jen v sobě skrývala slušnost a vděk, takže si nakonec poraženě povzdechla a sklonila hlavu. ,,Dobrá. Pár otázek a pak mi dáte mé věci a já vypadnu."

,,Domluveno," usmál se Carlisle. ,,Pojďme si sednout do obýváku, tam to bude pohodlnější," narovnal se a pokynul hlavou dívce, ať jde za ním. Ta se chvilku zdráhala, ale nakonec se za ním neochotně rozešla.