Twilight Saga: Úsvit [DOKONČENO]

71. Já se snažím

*pohled Renesmee*

Netušila jsem, co se děje. Ležela jsem ve svém pokoji u dědy a babičky doma a od nočního stolku vedle postele se ke mně linula vůně malinového čaje. Jednu svou ruku jsem měla položenou na mém čele, druhou roztáhlou na peřině a snažila se pochopit, co se vlastně stalo...

Víte před asi hodinou mě děda s mámou doslova vyhnali od Lavaris. Upřímně... Nešla bych ani tak, jenže... Ani to vlastně nechápu, ale Alex se najednou nabídl, že tam zůstane a bude mě o jejím stavu informovat. Chvilku jsem na něj sice koukala jako na blázna, ale když mi došlo, že to není vtip, jeho nabídku jsem přijala. Na jednu stranu, vyspat jsem se potřebovala...

No a tak jsem skončila tady, s hlavou plnou myšlenek.

Nemohla jsem najít důvod nebo nějaké racionální vysvětlení toho, proč Lavaris zčista jasna omdlela. Nedávalo to žádný smysl... Vždyť je hybrid, je silná a předtím jí nic nebylo. Za celou dobu, co je tady snad neměla žádný až tak hrozný stav, tak co mělo znamenat tohle. Měla snad zase nějakou svoji vizi či co, která se nepatrně vymkla kontrole? Já nevím... Nevím...

Posadila jsem se a natáhla se pro čaj. Jakmile jsem se ho napila, dost jsem toho litovala. Byl strašně horký a já si pořádně opařila jazyk.

,,Sakra...'' sykla jsem a ihned čaj položila zpátky. ,,Ach jo...'' zaklela jsem a znovu si lehla. ,,Všechno je čím dál tím víc težší.''

Ještě nějakou dobu jsem čučela do stropu a snažila se najít nějaké rozumné vysvětlení. Jenže po chvíli jsem začala konečně usínat.

*pohled Alexe*

Nevím, co mě to chytlo... Proč jsem se nabídl, že tu s Lavaris zůstanu? Proč? Může mi někdo říct, co mě to napadlo? Proč jsem to udělal?

Schoval jsem obličej do dlaní a víc se opřel do koženého bílého křesla, na kterém jsem seděl.

,,Klid, Alexi...'' řekl jsem si sám pro sebe a hned nato hlasitě vydechnul.

Kolem mě pípaly přístroje, které zaznamenávaly činnost srdce. Ten zvuk mi byl nepříjemný, ale aspoň jsem měl jistotu, že žije.

Zvedl jsem hlavu a rozhlédl se po místnosti. Co tu jako mám celou dobu dělat? pomyslel jsem si a pak si odfrknul.

Ani nevím jak, ale můj zrak se pomalu přesunul k ní, díky čemuž mi to v hlavě začalo šrotovat zase trochu jiným směrem. Ta holka mě prostě jistým způsobem... zajímá. Má v sobě něco, co žádná jiná nemá. Takovou zvláštní jiskru... Je tak tajemná a odvážná. Tak... jiná...

Přistihl jsem, jak sjíždím pohledem každý detail jejího obličej. Chtěl jsem si dát facku za moje chování, ale byl jsem jako paralizovaný.

Obličej měla uvolněný... Její zavřená víčka se trochu chvěla a společně s nimi i její dlouhé řasy. Pleť už neměla tak bledou jako v upírské formě a tváře měla trochu narudlé. Ostře řezaná tvář a výraznější lícní kosti, které jí dodávaly na vážnosti. Srdcovité plné rty v barvě okvětních plátků růží, které měla v tuto chvíli lehce pootevřené. Zlehka dýchala, přičemž se jí lehce chvěl obličej.

Tak moc mě fascinovala... Vlastně ani nechápu proč. Co mě k ní tak táhne? Jistě, asi za to může i to vtisknutí, ale to prostě není všechno... Až takový to být nemůže...

Zavrtěl jsem hlavou a následně se zvedl na nohy. Udělal jsem dva kroky, čímž jsem se ocitl u jejího lůžka. Trochu jsem se nad ni naklonil.

,,Co to se mnou děláš?" řekl jsem a naklonil hlavu trochu na stranu. Spala dost tvrdě, nemohla mě slyšet, což mě uklidňovalo.

Znovu jsem očima začal sjížděl její obličej. Zaměřil jsem se víc na tvar jejích rtů, očí, čelisti... Pohledem jsem zavadil o malý pramínek vlasů, co se jí nějakým způsobem dostal z vysokého culíku. Aniž bych nad tím nějak uvažoval, natáhl jsem ruku a ten pramínek oříškovo-zlatých vlasů jí zastrčil za ucho. Prsty jsem pak, zaraženě a pořád uchváceně, opatrně sjel po její čelisti.

,,Jsi tak krásná...'' vypadlo ze mě, načež jsem pusu rychle sklapnul. Nemůžu se ovládat?

Jakoby mi bůh chtěl ještě přitížit, její oči se náhle pomalu otevřely a mě se tak naskytl pohled do jejích zeleno-hnědých duhovek s rudými a žlutými tenkými proužky.

Nadechla se trochu hlasitěji a rychleji, když mě zaměřila. ,,Alexi?" vydechla zaraženě. ,,Co tu děláš? Kde je Renesmee?" spustila ihned a už se zase mračila.

Zasmál jsem se. ,,Klid, kotě, klid... Všechno ti řeknu, jen trochu brzdi, jo? Nejseš asi zrovna ve stavu, kdy-'' ani jsem se nenadál a chytla mě za límec mého trika.

Stáhla mě trochu blíže k ní. ,,Nevím, jestli jseš až tak blbej, se už několikrát jsem ti říkala, že mi oslovením kotě prostě říkat nebudeš.'' zavrčela.

,,Věř mi, že si to moc dobře pamatuju, jenže mi je to úplně jedno.'' usmál jsem se. Střihnul jsem pohledem k jejím rtům a následně zpět k očím. ,,Když už jsme tak blízko, nechceš mi dát rovnou pusu, kotě?'' zvedl jsem obočí.

Trochu vykulila oči a hned nato mě od sebe prudce odstrčila. Málem jsem hodil slušnou držku, ta holka má fakt sílu...

,,Jo, nemýlila jsem se... Fakt jsi totální blb.'' zavrtěla hlavou a pak se pomalu posadila.

,,Hej, počkej! Nevím, jestli si můžeš sednout! Před chvíli si byla ještě-''

,,Prosimtě přestaň mi mluvit do života! Nic mi není, jasný?!" vykřikla nepříčetně.

Uchechtl jsem se. ,,Promiň, že se o tebe starám...''

,,Nikdo se tě o pomoc neprosil.'' odsekla.

,,Snažím se ti jen dokázat, že nejsem tak špatný, jak mě furt vidíš, jasný?! Pomohl jsem ti, abys mě viděla v aspoň trochu lepším světle... Jenže ty to furt nechápeš.'' vykřikl jsem pro změnu já. ,,Nejsem zlej, jasný? A snažím se ti to dokázat! Snažím se, fakt jo. Nechápu, co máš pořád za problém... Nechápu tě, Lavaris. V tomhle ne...'' zavrtěl jsem hlavou. Zvedl jsem pohled, abych jí viděl do tváře. Byla taková jako vždy. Chladná až běda, bez špetky emoce. Zase jsem se uchechtl. ,,No jasně...'' řekl jsem a dal se na odchod. Ve dveřích jsem se ale ještě zastavil. ,,Jo a abych odpověděl na tvou otázku... Renesmee jsme vyhnali, aby si šla lehnout a já se nabídl, že tu s tebou zůstanu. Jen tak pro info... Ale tobě je to stejně jedno.'' pokrčil jsem rameny a definitivně odešel z ordinace.

Nechal jsem ji tam sedět. Samotnou... Ani jsem nikomu neřekl, že se vzbudila, nic. Prostě jsem ji tam nechal. Ať si užívá samotu.