Twilight Saga: Úsvit [DOKONČENO]

61. Děkujeme

*pohled Lavaris*

,,Vidíš! Teď to bylo mnohem lepší!" řekla jsem trochu hlasitěji a zpříma pohlédla Renesmee do očí.

Dnešní trénink už trval celkově skoro hodinu a půl a z toho jsem půl hodiny strávila jen u Renesmee. Její rány totiž byly dost slabé a na bojovníka podprůměrné.

Držela jsem Renesmeeinu pěst ve své dlani a sledovala její náhlý úsměv. Konečně měla rána aspoň nějakou sílu, švih a i nějaký ten šmrnc. ,,Vážně?" pípla.

,,Nebylo to sice úplně dokonalé, ale ujde to.'' řekla jsem s menším pokýváním hlavy.

Renesmee se ještě víc rozzářila. Bože, co jí je? Dala jen ránu... Která vlastně ani stačit nebude.

,,I tak je to úspěch.'' vypískla a trochu poskočila.

Zvedla jsem obočí. ,,Možná pro tebe a možná pro tuto chvíli. V boji to úspěch pořád ještě nebude... Musíš hodně zabrat, podívej, jak jsi vyhublá... Ruce máš samou kost, svaly za tak krátkou dobu jen tak nezískáš... Chce to zamakat, abys měla sílu.'' řekla jsem jí.

Odfrkla si a protočila oči. ,,Chceš po mě snad, abych byla kulturista jako ty? Ne, díky, fakt nechci.''

Zamračila jsem se. ,,Kulturista jsem nikdy nebyla a ani nejsem. A i kdyby, tak na tom těle aspoň něco mám.'' uchechtla jsem se.

,,Zase jsi taková...'' protočila oči a zavrtěla hlavou. ,,Každý nemůže být jako ty!" vyprskla.

Zvedla jsem bradu a v otázce zvedla jedno obočí. ,,A jaká zase jsem? Pověz mi to.'' založila jsem si ruce na prsou. A je tu zase hádka...

,,Tak egoistická, sobecká, zlá, hádavá-'' začala, ale vzápětí jsem ji se smíchem přerušila.

,,Hádavá?!'' rozesmála jsem se. ,,Tuhle stupidní hádku si vyvolala ty, milá zlatá. Já nic neudělala.'' znovu jsem se pořádně zasmála. Renesmee se nafoukla a nic neříkala. Věděla moc dobře, že mám pravdu. ,,Radši se příště pořádně zamysli nad tím, co řekneš, Renesmee.'' dodala jsem a pak se s nic neříkajícím pohledem otočila k odchodu. ,,Končíme! Večer vás možná ještě vytáhnu, ale prozatím jste volní.'' řekla jsem hlasitě.

Ve vteřině každý přestal bojovat. Od pár ''lidí'' jsem slyšela úlevné vydechnutí a od některých dokonce: ,,Konečně...'', což se mi tak trochu nelíbilo.

Odfrkla jsem si a chystala se otevřít hlavni dveře, abych se mohla jít vykoupat a dát si oběd.

,,Lavaris! Um... Počkej, prosím!" ozval se mi najednou za zády známý hlas.

Ohlédla jsem se. Jared... A hned za ním pelášil Seth. Oba už byli naprosto v pořádku a nebylo vůbec poznat, že by byli někdy zranění.

Zvedla jsem obočí a trochu trhla hlavou. ,,Ano?" optala jsem se zvědavě. Co mi tak mohou chtít?

,,Um... No víš...'' Jared se podrbal na zátylku, když došel až úplně ke mně. Seth se nervózně ošil a trochu divně a upjatě se usmál. ,,Chci- My chceme... Uh... Nejsem na tyhle věci. Sethe, pomoc mi.'' zoufale pohlédl na svého přítele.

Seth si povzdechl a následně se z něj vydralo odkašlání. ,,M-My bychom... Uh...'' zasekl se. ,,Chtěli jsme ti jen poděkovat.'' vydechl.

Vykulila jsem oči a obočí se mi snad ztratilo ve vlasech, jak moc vysoko bylo. ,,Poděkovat?'' uchechtla jsem se. ,,A za co?" zavrtěla jsem nechápavě hlavou a založila si ruce na hrudi. Tohle jsem nepochopila... Už jen z toho důvodu, že od doby, co jsem zde, tak mi moc lidí nepoděkovalo, spíše naopak.