Twilight Saga: Úsvit [DOKONČENO]

75. Tohle nejsem já

*pohled Lavaris*

Aro s Marcusem rozhodli, že tu jeden den zůstaneme a pak se společně vydáme do Forks.

Vzhledem ke stále se snižujícímu času do dne hlavního boje jsem nebyla zrovna dvakrát nadšena, ale Alexův stav nám zkrátka nedovoloval odjet hned.

Cítila jsem se zvláštně... Nejen kvůli tomu, že se mi Alex snažil pomoci a skončil takto - se zlomenými čtyřmi žebry, které těsně minuly plíce, silně pohmožděným hrudníkem, s pár jizvami a v bezvědomí... Ale taky protože jsem tu s ním od chvíle, co od něj odešli Carlisle a jiní doktoři, zůstala. Sama ve velkém a prostorném pokoji s vysokým stropem a obrovskou postelí s nebesy, na které by se nás vyspalo snad sedm najednou.

On ležel uprostřed postele a já dál od něj na kraji po jeho pravici a znuděně si četla nějakou mě neznámou knížku. Předtím jsem seděla na židli, jenže to jsem asi před dvěmi hodinami vzteky rozkopala a vyhodila ven oknem přímo na nějaký přístavný vozík.

Povzdechla jsem si a nezaujatě otočila na další stránku, přičemž jsem ještě rychle střihla pohledem k Alexovi, jelikož se trochu prudčeji nadechl, ale stále spal.

Netušila jsem, proč tohle vlastně dělám... Bylo něco málo po páté večer a já tu s ním byla už od jedenácti, přičemž jsem z pokoje vykročila jen jednou a to kvůli jídlu, protože jsem měla vážně hlad, a čerstvé vodě, kterou jsem mu připravila na noční stolek, kdyby se náhodou probudil a měl žízeň.

Byla jsem tu s ním zatracených pět hodin, donesla jsem mu vodu, pořád jsem mu utírala horký pot, který se mu neustále tvořil na čele a na krku. Musel zažívat ohromné bolesti, i ve spánku...

Tohle nejsem já... pomyslela jsem si a bezradně položila knihu vedle sebe. Proč to, ksakru, vůbec dělám?

Udělal pro tebe to samé...

Zvrátila jsem hlavu dozadu a tiše zaklela. Málokdy se svým vnitřním hlasem souhlasím, jenže tentokrát měl pravdu. Včera, když jsem omdlela, u mě taky zůstal, i když nemusel.

Vzpomněla jsem si na to, jak sobecky a hnusně jsem ho při mém probuzení odbila. Na jednu stranu to nevidím jako nic špatného. Prostě si ho jen držím od těla. A na tu druhou... Mě to ustavičně žere... pomyslela jsem si a hned na to napruženě uhodila do peřiny. Sakra, tohle nejsem já! Mám být bez emocí a tohle mě nemá užírat!

Ale ať už jsem si nalhávala, co jsem chtěla, moc dobře jsem věděla, že nemá cenu se snažit vrátit ke starým kolejím... Chtěla jsem se tak moc stát zase tou tolik emočně omezenou bytostí, jakou jsem byla dřív. Jenže to už nešlo...

Pobytem mezi těmito lidmi jsem se jistým způsobem změnila. Pomalu se nepoznávám... Vtiskla jsem se do Belly, se kterou jsem už mnohokrát vedla osobnější rozhovory. Chraním ji a všechny ostatní tak jako jsem už dlouho nikoho nechránila. Jsem nápomocnější. Jsem... Šťastnější...

Pobaveně jsem zavrtěla hlavou a nemohla uvěřit, že to je pravda. Že jsem vážně došla k tomuto závěru...

Moje zdi, které jsem si roky budovala, slábnou... Už nejsem tak moc bezcitná. Změkla jsem... A obávám se, že už to zpátky nevrátím...

Znovu a o něco hlasitěji jsem zaklela, načež jsem se převrátila na břicho a hlavu zavrtala do měkkého vínového polštáře s lehkou vůní levandule.

Pravda pro mě byla krutá... Nedokázala jsem se s tím smířit, ačkoliv jsem musela. Stalo se totiž přesně to, co jsem nechtěla a od začátku ani nemohla dopustit.