Twilight Saga: Úsvit [DOKONČENO]

87. Překvapení

*pohled Edwarda*

Naprosto jsem ztratil zdravý rozum. Nebyl jsem schopen racionálně uvažovat. Alice se mě snažila uklidnit, ale nepovedlo se jí to ani na milisekundu.

Zatraceně, vždyť moje žena, moje jediná opravdová láska, byla pryč! Toriáni ji unesli a my tam stále jen tak seděli a čekali než se Lavaris probudí!

Proč jsme na ni vlastně museli čekat? Slíbila, že nás ochrání, zvláště Bellu. Jenže ta kvůli ní zmizela! Jen díky tomu, že k nám Lavaris přivolala Toriány. Kdyby se tu nikdy neobjevila, měli bychom se lépe...

Stál jsem u její postele a koukal na kamennou tvář té spící holky. Měl jsem chuť jí urvat hlavu. Jenže jsem myslel na Bellu... Ta by to nechtěla, na to měla Lavaris až moc v oblibě.

Vztekle jsem si odfrkl a založil si ruce na hrudi. ,,Dělá ti to asi dobře, co?" vypadlo ze mě. ,,Ničit všem životy. Stále být ke všem tak šíleně arogantní a pak je dokonce i vést na smrt."

Nic se nestalo. Stále nehybně ležela s neutrálním výrazem a tiše oddechovala. Nevím jestli mě to více štvalo nebo těšilo. Kdyby byla vzhůru, čelil bych tomu hnusnému mrazivému pohledu. Takhle jsem aspoň měl šanci říci vše bez rozptylování, bohužel ona nevěděla, že jsem vůbec něco říkal.

,,Je mi z tebe zle. Vážně je mi na zvracení. Myslel jsem... Já vážně věřil, že ji dokážeš ochránit, že se o to budeš snažit jako já. Jenže jsem se mýlil. Když už nás všechny házíš do jednoho pytle a chováš se způsobem, kterým jasně říkáš, že jsme ti jen na obtíž, aspoň dokaž, že si to můžeš dovolit."

,,Nikdy jsem to takhle nechtěla." zašeptala najednou, oči stále zavřené. Trhnul jsem sebou a udiveně zvedl obočí. ,,Ze začátku mi bylo všechno jedno. Jestli se k vám chovám hnusně nebo ne, jestli vás nějak raním nebo ne, všechno jsem měla totálně na háku. Nezajímali jste mě. Ale ani tehdy jsem nechtěla, abyste takto trpěli. A i přes mou aroganci jsem se zapřísáhla, že prostě kvůli mně nikdo z vás neumře, nikdo vám neublíží..." těžce vydechla a já nepřestával zírat. ,,Čas udělal svoje. Nejenže jsem vyměkla a vcelku... si vás oblíbila... Ale taky jsem porušila svůj slib. Vlastně rovnou dva. První, že vám nikdo neublíží, že nikdo neumře. Ten druhý, že už nikdy nikomu nedovolím, aby se mi dostal pod kůži." řekla a následně se zase na chvíli odmlčela. ,,Víš, Edwarde, situace se mnou se má asi takto... Pokaždé, když mi na někom byť jen trochu záleží, chvilku je to vcelku dobrý, všechno je fajn, ale pak to vždy skončí jen bolestí. A teď se to znovu opakuje, už počtvrté, Edwarde, počtvrté. Ani netušíš, jak prázdnou duši z toho už mám. A pokud tohle přežiju a opravdu to dopadne tak, jak to zatím vypadá, už budu jen chodící prázdná schránka. Už se doopravdy stanu skálou."

Měl jsem smíšené pocity. Ani jsem to vlastně nedokázal pořádně popsat. Zíral jsem na ni, neschopen slova a přemýšlejíc nad významem jejího monologu.

,,Neber to tak, že ze sebe chci dělat chudinku, to vůbec ne. Jen ti chci říct, že ta arogance měla svůj důvod, jen pud sebezáchovy a i ochrany vás. A že mě doopravdy mrzí, že kvůli mně trpíte. Kdybych mohla vrátit čas, udělala bych to a zařídila, abyste mě nikdy nepotkali. Bylo by to pro vás snažší, lepší..." povzdechla si. ,,Moc se omlouvám. Máš- tedy máte plné právo být naštvaní. Všechno je moje vina."

Netušil jsem, jestli si dělá srandu nebo co tohle všechno mělo znamenat. Stál jsem tam, ještě více zaražený než předtím a brada se mi povalovala někde na zemi, jak moc jsem překvapením otevřel ústa.

,,Kdo jsi a co si udělala s Lavaris?" vyhrkl jsem. Pro efekt jsem si klekl a začal hledat pod postelí, následně jsem se rozběhl ke skříním a volal přitom Lavarisino jméno.