Twilight Saga: Úsvit [DOKONČENO]

52. Ty oči

*pohled Alexe*

První, co jsem uslyšel bylo mé vlastní sýpavé a na mě moc hlasité nadechnutí. Aniž bych stihnul otevřít oči nebo začít nad něčím uvažovat, brutálně jsem se rozkašlal. Že přeháním? Polibte mi prdel...

Prudce jsem se vymrštil do sedu a mezi záchvaty kašle hlasitě syknul nad ohromnou bolestí nejen zad, ale rovnou celého těla. Takovou bolest jsem dlouho nezažil... Vlastně snad nikdy.

Nejen, že mi až nechutný kašel doslova trhal hrdlo, ale z nenadálého prudkého pohybu a rychlých sýpavých nádechů se bolest rozlila i do celého těla. Cítil jsem se, jako bych měl každou chvíli chcípnout, protože tahle bolest byla nepředstavitelná.

Po dlouhé době, která byla vyplněna kašlem a bolestí, se moje tělo konečně uklidnilo a kašel ustal. Bolest sice přetrvávala, ale bez kašle byla o dost slabší.

Chvilku jsem jen nehybně seděl a vydýchával to všechno. A po nějaké té kratší době jsem začal konečně pomalu otevírat oči. Docela jsem toho litoval, protože bílé světlo, které prostor, ve kterém jsem se nacházel, ozařovalo, dost bolelo do očí. Opět jsem syknul.

Po chvíli jsem si na světlo zvyknul a mohl se, díky bohu, svobodně rozhlédnout kolem sebe. Nacházel jsem se v menší ordinaci, která stoprocentně patřila tomu blonďatému dědkovi. Carlisle myslím, že se jmenuje, aspoň tak si to pamatuji z jeho složky.

Po dostatečném prohlédnutí ordinace se můj pohled přesunul na mé ruce, na kterých jsem už delší dobu cítil něco lepkavého a dost nepříjemného. Trochu jsem se zděsil... Na mých rukách a na lehké přikrývce bylo dosti velké množství krve, které jsem musel zřejmě vykašlat. Trochu jsem vykulil oči a polknul, načež se mi rozlila v hrdle a žebrech další bolest.

Na to se mi hned začalo vybavovat včerejší dění, a díky tomu se mimika mé tváře změnila na doslova nasranou.

Ta malá kráva mě takhle zrychtovala! To díky ní tu teď ležím jako nějaký buzík! Ty mrcha... Ten malej parchant... Ta čůza... Až ji uvidím, tak ji-

,,Ah, vidím, že se nám tu někdo probral.'' ozval se trochu hlubší chlapský hlas. Otočil jsem se a spatřil toho blonďatého dědu. Nepříjemně jsem zabručel a pak se znovu položil na lůžko. ,,Tak se na tebe rovnou podíváme.'' řekl a rozešel se ke mně, přičemž mu vlál ten jeho bílý pláštík jako Supermanovi.

Bez zaváhání mi začal ohmatávat tělo a přitom se ptal, jestli mě dané doteky bolí. Nesnášel jsem doktory a tak, takže jsem vždycky odpověděl dost nepříjemně.

,,Kurva, bolí mě všechno! Nemusíte mě osahávat! Tu bolest cítím i bez toho!" zahřměl můj hlas ordinací.

Ozvalo se uchechtnutí. Okamžitě jsem poznal, kdo tento zvuk vydal... ,,Včera jsem tě snad nepoučila o tom, kdy máš držet jazyk za zuby?" ozvalo se drsně a posměvačně. ,,Buď rád, že má Carlisle tak dobré srdce, protože kdyby bylo na mně, tak tě nejradši ještě k tomu všemu pověsím na strom a udělám z tebe budku pro ptáky.'' dodala.

Zavrčel jsem. Ty její kecy vážně nemám zapotřebí... ,,Buď radši zticha...'' sykl jsem.

,,Co si to řekl?" řekla výhružně a na to se ke mně rozešla. Když ke mně došla, vrazila mi snad to největší pěstí, co jsem kdy dostal a moje hlava se málem ulomila. Upřímně? Nechci vědět, co by se stalo, kdyby do toho dala všechnu sílu, protože není pochyb, že tohle je jen malá rána oproti tomu, čeho je schopna.

Bolestí jsem nyní trochu zařval, protože čelist mě už tak dost bolela. Hned poté, co jsem trochu narovnal hlavu, chytla mě za vlasy a přitáhla si můj obličej k sobě, jen pár centimetrů od toho jejího.

,,Mohu tě ujistit, že takhle to bude vždy, když budeš mluvit nevhodně. Já se s tebou srát nehodlám, hochu. Takže konečně sklapni a nech se ošetřit! Nebo si aspoň vyslechni, co jsem ti to vlastně všechno udělala.'' řekla s jasným pobavením v hlase. Takže ona se baví mými neúspěchy a zraněními?

Hrubě a se zavrčením jsem té šílené holce do očí. Chtěl jsem působit hrozivě, chtěl jsem tu zrůdu aspoň trochu odradit, ale výsledek byl nakonec úplně jiný...

Jakmile se mé oči střetly s jejími, naprosto jsem ztuhnul a nebyl schopen ničeho. Vzteklá mimika povolila a já nakonec zůstal s trochu překvapeným výrazem.

Nevím, co za to mohlo... Nevím, co se stalo, ale naprosto mě to odrovnalo. A začal jsem přemýšlet úplně jinak...

Ty oči... Jsou tak... Tak nádherné.

Ano, tohle se mi honilo, proti mé vůli, hlavou. Ale sám sobě jsem v tu chvíli poručit nedokázal. Nedokázal jsem si pomoci...

Oříškově hnědá barva se táhla v krátkých paprscích od zorniček, což vypadalo skoro jako zářící svatozář (nevím, jak lépe to popsat), a pak přecházela v moře jasně zelené živé barvy. Místy jste mohli zachytit i tenké proužky červené a žluté. Zorničky měla momentálně výhružně a až děsivě zmenšené, což - nemohu si pomoci - vypadalo neuvěřitelně sexy.

Její pohled působil tak... Odtažitě, nebojácně a tvrdě. Nechtěla si nikoho pustit k tělu, natož k srdci. Byla ochotna bojovat. Byla ochotna zemřít za správnou věc. A ať už ti byla svým druhem jakákoliv zrůda, měla dobré srdce. I když se tak nikdy nejeví, je to tak. A já bych si teď nejradši za tyto myšlenky omlátil hlavu o stůl. Už to ale za mě udělala předtím ona sama.

Vážně jsem takto uvažovat nechtěl, ale hlava jednala be mého svolení. A jsem si jist, že Lavaris to slyšela... Její schopnost už totiž probourala mé stěny, které jsem si tak dlouho budoval. Navíc se najednou začala tvářit dost překvapeně a pobaveně, opět se mi vysmívala. Fakt super...

Znovu jsem se zamračil a pak sebou silně trhnul, načež mě konečně pustila. Na svým odhalených ramenou jsem náhle pocítil chlad, jelikož místa, kde mě držela, svými dlaněmi příjemně zahřála. Oh, teď jsem si uvědomil... Celou dobu jsem jen v trenkách...

Lavaris najednou trochu blesklo v očích další překvapení a pak mne rychle sjela pohledem od hlavy až k nohám. Pak znovu a tentokrát si trochu rozhozeně promnula kořen nosu a jen na vteřinu se mi podívala do obličeje, oči nevyhledala.

,,Carlisle, prosím, řekni tady slizounovi, co s ním vlastně je a pak... Prostě udělej, co musíš, mně je to buřt, hlavně ať je schopný se udržet na nohách a ať neheká nebo tak.'' řekla a pomalu se otočila k odchodu.

Carlisle, kterého jsme až doteď nezajímali a který si pročítal nějaké papíry, jen něco zabručel a pak se pomalu zvedl a s pohledem na papírech na deskách ke mně došel. Nemohl jsem uvěřit, že mu jakožto doktorovi je naprosto ukradené, že mi právě opět dala ránu do čelisti. Nevěřícně a s uchechtnutím jsem splácl ruce a zavrtěl hlavou.

,,Perfektní...'' řekl jsem tiše.

Najednou se Lavaris objevila po boku Carlisla a váhavě mu poplácala na rameno. ,,A... Díky, Carlisle.'' řekla vážně tiše, ale já t i tak slyšel. Pak hned zmizela.