Twilight Saga: Úsvit [DOKONČENO]

54. Ani slovo

*pohled třetí osoby *

Lavarisi svůj překvapený a lehce vystrašený výraz upírala na Renesmee. Přemýšlela, co dál... Ta holka právě odkryla jedno z jejích mnoha zapovězených a nejtajnějších tajemství. Co, sakra, teď?!

,,Netvař se jako boží umučení. Vždyť to bylo úžasný! Netušila jsem, že takhle drnkáš! A ten hlas... To bych do tebe absolutně neřekla! Na to, jaká jsi na povrch drsná, tak zpíváš překvapivě jemně a čistě. I když s občasným zachrapláním...'' Renesmee užasle mlela páté přes deváté. ,,Proč si nám nezahrála a nezazpívala už dřív? To j-'' ani to nestihla doříct.

,,Tak dost!" vykřikla Lavaris a následně se rychle rozhlédla kolem sebe. Nikdo, kromě těch dvou, nebyl poblíž.

Pomalu upřela - teď už vzteklý - pohled znovu na Renesmee. Rychle se přiblížila k jejímu uchu.

,,Nikomu ani slovo.'' začala výhružně. ,,Jestli o tomhle někomu jen cekneš, tak ti garantuju, že neskončíš zrovna hezky. Kapiš?" odtáhla se a falešně se usmála.

,,Ale já-''

,,Žádný ale! Prostě budeš držet jazyk za zuby nebo nebudeš vědět ani vlastní jméno, až s tebou skončím. A je mi jedno, kdo jsi a jestli jsi dcera mého vtisku. Já se jen tak nezastavím... Rozuměli jsme si?" vyprskla.

Renesmee na ni chvilku nevěřícně koukala. Pak zavrtěla hlavou a jen se uchechtla. ,,Fajn... Je mi to už putna. Vlastně ty celá mi jsi už putna. Nebaví mě tyhle tvoje nálady... Navíc si až moc vyskakuješ.''

,,Mám na to právo a-''

,,Ne, to teda nemáš! A už s tímhle konečně přestat!" zahřměla Renesmee. ,,Jsi jak malé dítě! Tvrdíš, jakou máš sílu, jak nás musíš učit, jak jsi stará a jak znáš všechno na světě, přitom neznáš to nejdůležitější! Neznáš cit, neznáš lásku a nějaký ten respekt k ostatním! Ty nejdůležitější vlastnosti nemáš! Pochválila jsem tě, složila ti kompliment... A podívej, co ty děláš kvůli blbý pochvale... Stačilo to říci normálně...'' falešně se zasmála a pokroutila hlavou. ,,Možná si myslíš, že jako skála jsi drsná a tak, ale nejsi... Už jsi spíš trapná...'' trochu se k Lavaris naklonila. ,,A ty tvoje řeči o tvé minulosti... To už na mě nezkoušej. To je snad nejtrapnější ze všech tvých keců. Každý máme nějakou minulost... Ale nemůžeme jí podléhat. A ty to děláš pořád...'' dodala.

Renesmee ani nečekala na Lavarisinu reakci a rovnou se otočila k odchodu. Teprve po pár krocích jí všechno došlo. Bože... Co jsem to udělala? Já jsem to fakt dokázala, řekla jsem to. byla radostí bez sebe. Normálně trochu upjatá a spíše tichá Renesmee právě řekla tvrdé a nezlomné Lavaris svůj názor, který nebyl zrovna pozitivní.

Hrdě zvedla bradu a kráčela chodbičkou. Najednou jí však něco pevně sevřelo ruku a tím ji tak znemožnilo pohyb.

Rychle se otočila a pohlédla do kamenného obličeje Lavaris.

,,Aby mezi námi bylo jasno...'' začala bez váhání Lavaris. ,,Já ze sebe nikdy nedělala žádnou chudinku... Nikdy jsem nikomu necpala svou minulost. A nikdy jsem nestála o soucit, ani o pochopení a takové blbosti. Chci jen, aby každý věděl, že k tomu, jaká jsem... Mám důvod. A je to dost dobrý důvod.'' zamračila se. ,,Moje minulost není pěkná, ale nepoddávám se jí... Tvrď si, co chceš, ale já se jí nepoddávám. Jen nedělám stejné chyby.'' zavrčela.

Pak Renesmee pustila a rychle odběhla do svého pokoje.

Renesmee stála na chodbě jako omráčená. Nemohla se hnout, prostě ji najednou zasáhl takový... Zvláštní a vyčítavý pocit. Sice nechápala, proč má výčitky, ale bylo to tak.

Řekla jsem, co jsem chtěla a co je pravda... Tak proč se cítím špatně?

Zoufale zavrtěla hlavou a vydala se ke schodům.

Když chtěla sestoupit na první schod a jít vstříc své rodině, zastavila se. Ani nevěděla proč, byla celá nějaká divná.

Tam dole na tebe čeká rodina. rozeznělo se její hlavou. Byl to její vlastní hlas, ale nedokázala ho nijak ovládat. Tam dole jsou tvoji nejbližší. A co má ona?

Tohle Renesmee nechápala. Její vlastní dosti vtíravý hlas jí nedával pokoj a ona nechápala proč. Snad nějaký šestý smysl? Že by důsledek výčitek?

Renesmee ty věty užíraly a nedokázala nad nimi přestat uvažovat. Nakonec se ale se zavrtěním hlavy odebrala do svého pokoje. Na schody se vykašlala a šla se radši natáhnout, protože momentálně nedokázala racionálně uvažovat a dole by z ní jistě vypadlo něco naprosto nevhodného.

~ mezitím v obývacím pokoji ~

,,Přijedete?'' řekla Alice do telefonu a nadějně se usmála. ,,Super. Jsme vám neskutečně vděční.'' zasmála se. Rychle se otočila k ostatním a nadšeně jim ukázala palec nahoru. ,,To se dozvíte, až sem přijedete. Nebudeme vás nutit, bude nám stačit aspoň to, že jste nám dali šanci.'' řekla rychle.

,,To už máme kolik lidí?" šeptnul Jasper.

Rosalie se sklonila k popsanému papíru na svém klíně. ,,Máme už Benjamina, Tiu, Amuna a výjimečně i Kebi, Tanyu, Liama, Siobhan, Maggie a pak ještě Sennu, Zafrinu a Kachiry. A vlastně ještě Huilen s Nahuelem. A musíme taky zavolat Carmen s Eleazarem, Gerretovi a Kate, Stefanovi, Vladimirovi a Peterovi. A ještě nějací známý z Dánska a Česka.'' pak odhodila papíry na stůl před sebou a napila se ze sklenky krve.

,,Takže už máme tak nějak půlku za sebou.'' prohodil Edward.

,,Jo.'' usmála se Rosalie.

Carlisle si promnul krk. ,,Lavaris bude zřejmě udivena. Sehnali jsme spoustu lidí.''

,,To ale ještě není jisté, taťko.'' řekl Edward a nad oslovením taťko se s Carlislem zasmál. ,,Zatím jim bylo řečeno jen to, aby přijeli. Oni neví... Koho tu ve skutečnosti máme a o co tu jde.''

,,To sice ano, Edwarde, ale... Myslím, že až ji poznají, budou natolik uchváceni, že to přijmou.'' řekla najednou Bella.

Edward pozvedl obočí. ,,Myslíš, Bello?"

,,A-Ano... Tedy spíš doufám.'' řekla trochu nejistě.

Edward se vítězně usmál a omotal jí ruku kolem ramen, čímž si ji k sobě přitisknul.

,,Rose?!"

,,Ano, Alice?"

,,Můžeš na seznam připsat Carmen a Eleazara.'' Alice se spokojeně zazubila.

,,Jistě, madam.''

Po chvíli Alice zase odešla trochu dál od ostatních a telefonovala dalším upírům. Mezitím začal zvonit mobil i Carlislovi, který následně taky odběhnul.

,,Můžeme sehnat i další vlkodlaky, pokud chcete. To by pomohlo, ne? Další jsou sice až v Evropě, ale i tak by nám to pomohlo. Navíc mám pocit, že někteří tento rok emigrují do Kanady a Brazílie. Evropa prý není tolik bezpečná.'' ozval se náhle Jackob.

,,Jackobe... Myslíš, že evropské smečky by se k nám přidali?" uchechtnul se Sam.

,,Upíři ano. Myslím, že vlkodlaci vedle nich nebudou chtít vypadat jako suchaři nebo zbabělci. Přijedou už jen kvůli své sebeúctě a namyšlenosti.''

Sam si povzdechl. ,,Jak chceš... Ale zářídíš to ty.''

,,Žádný problém.'' Jackob se zazubil.

Do obýváku znovu přišel Carlisle. ,,Emmette, dojeď s Edwardem naproti těm chlápkům, co nám jedou udělat ty dveře.''