Twilight Saga: Úsvit [DOKONČENO]

62. Stará laboratoř

Do pusy jsem si cpala poslední zbytky kebabu, který jsem si před asi čtvrť hodinou koupila. Byl sakra dobrej.

Pomalu jsem kráčela městem k lesu a rozhlížela se po všem možném, přičemž jsem přemýšlela nad jedinou věcí... Při pohledu na několik polorozpadlých budov jsem si totiž uvědomila, že mi něco až mimořádně připomínají. Ale za žádnou cenu jsem si nemohla vzpomenout co.

,,Do hajzlu...'' vypadlo ze mě, když jsem si na své tmavé mikině všimla bílého bylinkového dresinku. Vzala jsem menší ubrousek, co jsem k jídlu dostala a snažila se o to, aby mi na mikině nezůstala skvrna.

No... Výsledek nebyl zas tak hrůzný. Na první pohled by si té skvrnky nikdo neměl všimnout. Pokud nemá až neuvěřitelně vyvinutý zrak a v tomto případě i čuch...

Ts... Tohle se u každého jídla stávalo Coltonovi. nad tou myšlenkou jsem se uchechtla a vyhodila ubrousek s obalem od kebabu do koše na kraji chodníku.

S menším úsměvem na tváři, při vzpomínce na Coltona jsem si prohlížela menší butik po mé pravé straně. V jeho výloze jsem mohla spatřit pár kousků nějakých levných obyčejných triček, suvenýrů a plno jiných malých sarapatiček.

Zarazila jsem se. Smích mi v tu chvíli nich neříkal. Ztuhla jsem na místě a zamračeně zírala před sebe.

Colton... rozeznělo se mou hlavou. Všechno se mi pomalu spojovalo dohromady. Ty budovy... Colton...

Colton byl vědec. To on vynalezl můj oblek. To on dokázal snad úplně všechno. To on mi věčně pomáhal a sestrojoval pro mě mnohem víc, než jen zbraně. A to on pro mě obětoval život...

Došlo mi, co mi ty budovy, kterým se dříve nebo později zapíše do osudů naprostý rozpad, připomínaly.

Coltonova stará laboratoř...

Aniž bych více uvažovala nad touto situací, rozběhla jsem se k domu Carlisla Cullena. Nutně jsem potřebovala jejich pomoc. A to okamžitě...

,,Jestli tě tu najdou, tak tě chytí a svět se obrátí vzhůru nohama. Musíš jít.'' během běhu mi hlavou začala rezonovat jeho poslední slova...

Colton toho pro mne tak moc udělal.

Pro takovou bestii.

* pohled třetí osoby *

Lavaris uháněla lesem neuvěřitelnou rychlostí. Mnohem vyšší než u běžných upírů nebo vlkodlaků. A během chvíle byla tam, kam celou dobu mířila.

Kdyby ještě chvíli běžela, tašky s nákupem by se nejspíš rozpadly...

Všichni uvnitř domu seděli u televize a po dlouhé době si užívali opravdového klidu. Páry, které se v rodině utvořili se o sebe opíraly a usmívaly se na sebe. Všichni vlkodlaci, včetně těch, co přijeli na výpomoc, se již odebrali na základnu zdejší smečky.

Jelikož byl klid opravdu hluboký, tak v podstatě nikdo ani nevnímal své okolí. A proto sebou všichni neskutečně trhli, když se hlavní dveře s hlasitým třísknutím otevřely a do obýváku se nahrnula Lavaris. A to dost hlasitě.

,,Vstávejte, honem! Potřebuju, aby mi někdo půjčil auto!" vykřikla.

Emmett zaklel. ,,A proto musíme vstávat?"

,,Na tvoje dotazy nemám čas a navíc mi jsou úplně ukradený. Kdo mi teda půjčí to auto?"

Nikdo se neměl k odpovědi. Všichni mlčeli a někteří hodili po jiném upírovi pohled plný pochyb. Nikomu se nechtělo téhle věčně agresivní, protivné a nevyzpytatelné dívce půjčovat své milované auto.