Twilight Saga: Úsvit [DOKONČENO]

12. Pravá moc*

Trevor Bellu surově popadl za ruce a přitáhl ji k sobě. Jednou rukou ji chytil obě zápěstí a tu druhou ji omotal kolem krku.

,,Vzdej se, netvore. Nebo tuhle princezničku připravím o hlavu," řekl k Lavaris a stisk kolem krku zesílil. Bella se mu snažila vykroutit všemi možnými způsoby. Škubala sebou do všech stran, ale docílila jen pevnějšího sevření.

Lavaris bez kouska citu hleděla na Bellu. ,,Okamžitě ji pusť," procedila skrz zuby po pár vteřinách, načež jí tvář vzplála vztekem.

,,Ale co když nechci?" zasmál se a z kapsy u bundy vytáhl malý dřevěný kůl. Zabodl ho Belle do boku a pomalu jím jel dolů. Jeho oběť vyděšeně vytřeštila oči a rázem ztuhla.

Lavaris jen stála, z hrdla se jí dralo zvířecí vrčení a ruce se jí třásly vztekem. Nic neřekla, byla ticho a jen sledovala, co její nepřítel udělá dál, zatímco se jí zpoza zad ozývaly zoufalé výkřiky rodiny Belly.

,,Ne! Zůstaňte stát! Ublíží vám!" křikla Bella, když spatřila Alice a Edwarda, kteří se chystali k útoku. Na její povel se neochotně zastavili.

,,Proč si sem vůbec přišla, když jí nedokážeš pomoci? K čemu tu jsi?" pustila se náhle Rosalie v hysterii do Lavaris, která ale jejím slovům vůbec nepřikládala žádnou váhu - alespoň to nedávala najevo.

,,Nech toho, Rose! Ona za nic přeci nemůže!" zařvala naštvaně Bella.

Rosalie vztekle zavrtěla hlavou. ,,Tak proč sem chodila? Něco už, sakra, udělej!"

Trevor prudce vytrhl kůl z těla Belly a zabodl jí ho prozměnu do ruky, kde postup opakoval. Usmíval se, byl spokojený s tím, co udělal. Užíval si to, chtěl její tělo rozřezat, pomocí zubů ji zbavit hlavy a nakonec spálit na popel.

Edward s otevřenými ústy pozoroval celou scenérii a do prázdna tiše vyslovoval jméno své ženy. Nemohl udělat nic, byl bezmocný a moc dobře to věděl.

,,To je v pořádku," usmála se.

Trevor jí nyní zabodl kůl do druhého boku a udělal klikatý řez. ,,Tohle už by možná stačilo," pronesl, když svou práci dokončil. Odhodil kůl a hrozivě se usmál, čímž odhalil své tesáky.

,,Tohle nedělej," zavrčela Lavaris. Chvíli ji skenoval pohledem a pak nevěřícně vytřeštil oči a hlasitě se rozesmál.

,,No to si ze mě snad děláš srandu! Opravdu se to stalo?" řekl a utřel si neviditelnou slzu. ,,Ty ses vážně-'' pokračoval, ale Lavaris ho vztekle přerušila.

,,Radím ti, sklapni."

,,Aha, tak ona to ta princezna dokonce neví! Jsi ty vůbec někdy upřímná, Lavaris? Už nelžeš jen sobě, ale i ostatním, a to i když jsou na smrtelné posteli."

,,O čem to mluvíš?" zeptala se Bella naštvaně.

Trevor ji neohrabaně chytil za bradu a natočil její hlavu k sobě. Podíval se jí zpříma do očí a řekl: ,,No, jen, že ta krasotinka, co tě tak urputně brání se-'' zarazil se. Pořádně si prohlédl její obličej a pak nevěřícně zavrtěl hlavou. ,,A heleme se, koho to tady vlastně máme! To je ta, co porodila toho hybrida!" vykřikl nadšeně.

,,Jak?" zavrtěla nechápavě hlavou.

,,Řekneme, že se zabýváte podobnými tvory, jako je tvá dcera. A řekněme taky, že od nich svět tak trochu osvobozujeme." Vytřeštila oči a roztřásla se. Trevor se jen znovu usmál a pohladil ji po tváři. ,,Neboj, bude ji to bolet jen trochu," šeptnul a poté zvedl zrak zpátky na Lavaris. ,,Měli bychom pokračovat, nemyslíš?" Trhnul Belle prudce s hlavou na stranu a zakousl se jí do krku.

*pohled Lavaris*

Víš, že tohle nemůžeš! řvala jsem na sebe v hlavě a sledovala tu scenérií přede mnou. Stačilo jediné trhnutí a hlava by byla pryč. Dělal to pomalu, užíval si nářky jejích blízkých, tu bolest a zoufalství co se smířili vzduchem. Věděl, že nikdo nic neudělá, že ji může trápit, jak dlouho jen bude chtít. Mohl se jejím strachem a bolestí živit celé dny a stejně by mu v tom nikdo nezabránil. Jen já...

Ale když to neuděláš, zemře! A jen kvůli tobě! řve na mě naoplátku neznámý hlásek. Netušila jsem, zda ho mám poslechnout či ne. Ničilo mě to. Proč jsem zrovna já musela rozhodovat o jejím životě? Proč to bylo na mě? Nechtěla jsme udělat ani jedno, ale nemohla jsem přeci jen tak stát na místě.

Ta nechutná pijavice se na chvíli odtrhla od Belly a posměvačně se mi podívala do očí. Věděl, jak mne má rozhodit, znal mě v některých ohledech až moc dobře. ,,Jsi tak ubohá. Necháš tvou ubohou kamarádku umřít. A proč? Protože si chceš zachovat tvář. Ty prostě jen chráníš sama sebe namísto toho, aby si chránila jiné, když to potřebují. Jsi tak sobecká... Můžeš se na mě vrhnout, můžeš mě bez namáhání zabít a ty to moc dobře víš. Tak proč nic neuděláš?" řekl a natočil hlavu tázavě na stranu. ,,Alespoň se mohu dívat na to, jak moc tě to štve. Ten tvůj pohled... Vždycky tomu něco dodá, víš? Vidět tě trpět mě dokáže uspokojit víc, než kdejaká krev," dodal s nefalšovanou radostí ve tváři a v další vteřiny se zase pustil do Belly.

Ten vztek, co se ve mně hromadil, byl neúnosný. Ať už byl můj pohár trpělivosti jakkoliv velký, v té chvíli přetékal. Má pomyslná hranice byla překročena. Vše, co tomu ještě chvíli zpátky vzdorovalo, se vzteku rázem podvolilo. V jedné chvíli jsem byla rozpolcená, v té další v naprosté harmonii s každou částí mého těla i mysli. Tohle on chtěl, bylo mi to jasné, ale netušil, jak daleko až jsem schopna zajít.

,,Víš, Trevore, v čem máš smůlu?" zvedla jsem povýšeně bradu. ,,Že tu tvou hru už znám a rozhodně nehodlám hrát podle tvých pravidel."

Znovu ke mne zvedl hlavu. ,,Co hodláš udělat, hm? Ukážeš jim tu stvůru, co v tobě věží?"

,,Hodlám tě především zabít," řekla jsem s malým úsměvem. ,,A vím, že se bojíš. Cítím to z tebe. Cítím z tebe to samé, v čem ty normálně nacházíš uspokojení."

,,Já se nikdy nebojím," zavrčel Trevor. Jeho dobrá nálada byla fuč, tak snadno se měnilo jeho rozpoložení v daných situacích, až mi za něj bylo trapně.

Zasmála jsem se a nevěřícně zavrtěla hlavou. ,,Kdo tu pak tedy sám sobě lže?"

Neodpověděl mi, jen naštvaně funěl a snažil se kontrolovat rostoucí bouři uvnitř něj. Upřímně, i kdyby něco řekl, stejně bych ho nevnímala.

Začala jsem se tedy soustředit na své tělo a okolní svět na pár okamžiků naprosto vypustila. Začal se mi měnit tvar kostry, zvětšovala se a přizpůsobovala novému tělu. Prodloužil se mi krk a vzápětí i čelist. Postupně jsem spadla na čtyři a cítila, jak se všechny mé smysly i fyzické schopnosti zlepšují, naopak ale ve mě rostly mé zvířecí instinkty. Proměna pro mě nikdy nebyla nijak příjemnou věcí, možná to byl taky důvod, proč jsem se proměňovala jen v nezbytných situacích - jako byla tahle. A možná byl taky důvod ten, že jsem se hlídala o dost méně. Vlkodlačí forma byla přeci jen o něco nebezpečnější.