Twilight Saga: Úsvit [DOKONČENO]

72. Je čas

*pohled Lavaris*

Nic mu do mě není... Nic... Nemá mě co buzerovat... Může si za to sám. Za to, že jsem na něj vyjela. Mělo by mi to být vlastně úplně jedno... Jsem svá, nezajímám se o názor jiných.

Tak proč se cítím tak blbě? Tak... provinile? Neudělala jsem nic zas tak špatného. Nebo ano?

,,Sakra!" hekla jsem a prohrábla si frustrovaně vlasy, které jsem si před chvíli rozpustila.

Chtěl ti jen pomoc... Neměla si důvod být taková. Proč is prostě nemohla být... nějakým způsobem aspoň trochu milá? ozvalo se zase moje svědomí. To mi tu chybělo...

Naštvaně jsem si odfrkla. Ty buď radši zticha... Už tak se stydím za to, že nějaký to svědomí a výčitky vůbec mám.

Drž hubu a poslouchej mě! On byl tak hodný! Řekl ti, že jsi krásná. A nedělej, že si na tohle nevzpomínáš! Řekl to, když ses probouzela. Taky řekl, že se ti snaží pomoci. Chce ti dokázat, že není špatný. A líbíš se mu, kdy to pochopíš?

Vzteky jsem zavrčela a bouchla do koženého bílého lůžka.

Je mi to jedno, chápeš? Nikdo se ho o nic neprosil... A že mě má rád? Ha... Nevím, jestli ti to přijde vtipné, ale já se rozhodně nesměju...

Pane bože... Někdy si vážně připadám jako psychopat, když v podstatě ''mluvím'' se svým svědomím... Vlastně mi to ani nepřipadá jako část mě, ale jako nějaký psycholog, kterého bych nejradši ukamenovala za jeho přiblblé narážky a otázky...

Ty se nikdy nesměješ... Je to s tebou těžký.

Zavrčela jsem a následně vstala z lůžka. Zastavila jsem s v pohybu, když jsem si na mé ruce všimla různých těch zdravotních prkotin. S povzdechem jsem si je jediným pohybem strhla z ruky a vydala se ven z ordinace.

Měla bych se připravit na haldu otázek. Počítám, že po tom, co jsem omdlela se nebude hrát na takový to tohle se nikdy nestalo. Kor ne u nich...

Zkus aspoň popřemýšlet o omluvě...

Zastavila jsem se těsně před obývákem a nadechla se. Ať už mě ten pocit viny nechá být...

Párkrát jsem se ještě zhluboka nadechla a vydechla a pak vstoupila do obývacího pokoje, kde hlasitá konverzace, která byla zrovna v plném proudu, po zaregistrování mé osoby okamžitě utichla.

*pohled třetí osoby*

Každý v místnosti zaraženě pozoroval Lavaris, která právě vstoupila do obývacího pokoje.

,,Nečumte na mě jako na boží zjevení...'' povzdechla si a otráveně zaklonila hlavu. Nikdo nevydal ani hlásku, tak hlavu vrátila zpět do původní polohy a udělala pár kroků k pohovce, kde jí Renesmee - překvapivě - uvolnila místo. ,,Abychom se nezabývali těmi všemi kravinami okolo, můžete mi rovnou pokládat otázky. A rychle, než si to rozmyslím...''

,,Um... Dobře...'' odkašlala si Renesmee. ,,Co to, sakra, mělo být?!" vykřikla najednou. ,,Chci podrobné vysvětlení!"

Lavaris dala ruce před sebe v obranném gestu. ,,Klid, klid! Řeknu ti všechno, jasný?" povzdechla si. ,,Shrnu to rychle... Krvavý úplněk je čím dál blíž. Moje tělo už začíná pomalu shromažďovat zásoby energie na proměnu. A jak už jsem říkala, při tomhle procesu mého těla u mě dochází k velkému oslabení. V tomto období před úplňkem jsou tato zkolabování naprosto normální.''

,,Ale říkala si, že budes oslabena jen v den Krvavého úplňku...'' zamračila se Renesmee.

,,Tak jsem se zřejmě špatně vyjádřila. Je to spíš takhle... Na proměnu je potřeba zatraceně velké množství energie. Proto začíná, z vnějších podnětů a prostoru kolem, čerpat energii už týden dopředu, ale po malých částkách. Nejvíc toho ale nabírá právě na onen den. Takže se připravte, že na Krvavý úplňek budu ze začátku trochu nepoužitelná...''

,,Oh...'' povzdechla si Renesmee.

,,No... A jelikož se tohle začalo dít dříve, než jsem očekávala, musíme jednat. A to hned, bez váhání a dalšího čekání. Odkládali jsme to už dost dlouho...'' řekla o něco hlasitěji Lavaris, načež se zvedla.

Bella se na ni rychle podívala. ,,Co chceš dělat?"

Lavaris se ušklíbla. ,,Je čas jít pozdravit Ara...''

...

Světla dvou motorek, žlutého sporťáka a černého SUV si prořezávala cestu tmou. Bylo něco málo po půlnoci, a jelikož v tuto chvíli normální lidé spí, silnice byly prázdné.

,,Nemůžu uvěřit, že to vážně děláme...'' vydechla Bella do pootevřeného okýnka.

Ona, Lavaris, Edward, Carlisle, Alice, Rosalie, Jackob a dokonce i Alex byli právě na cestě do hlavního sídla Volturiových. Všichni ostatní zůstali v Carlislově domě.

Edward řídil jeho zcela nového Renaulta, Bella seděla vedle něj na straně spolujezdce a Carlisle a Alex seděli na zadních sedadlech. Alice a Rosalie jely společně Aliciným Ferarri, hned za Edwardem. Jackob s Lavaris jeli na svých motorkách, přičemž se Lavaris držela v blízkosti okýnka, u kterého se nacházela Bella.

,,Tak to bys tomu měla začít pěkně rychle věřit, protože musíme být všichni pořádně při smyslech... Nikdy nevíš, co na nás ten kabátek s dlouhýma vlasama vymyslí.'' řekla rychle Lavaris do okýnka, až sebou Bella cukla.

Bella se zamračila. ,,To mě fakt slyšíš až tak dobře?" zeptala se. To, že ona Lavaris v pohodě slyšela bylo hlavně kvůli tomu, že ten randál zvenčí do auta zas tak slyšet nebyl, jenže Lavaris byla venku, svištělo to a stejně slyšela naprosto dokonale...

,,Čistě jako křišťál...'' mrkla na Bellu. ,,Ale teď se nesoustřeď na mě. Musíme si trochu promyslet, co bychom dělali, kdyby nevyšel můj plán. Ten bílej mamrd je hrozně vychcanej...'' zavrčela.

,,Znáš ho hodně dobře?"

Lavaris se uchechtla a vykulila před sebe oči. ,,Jestli ho znám dobře? Já ho znám zatraceně dobře! Ještě, aby někdo neznal Ara... Už kolikrát pokazil život mých známých a dokonce i pár mých plánů. Škoda, že o tom neví. Myslím o tom, že mi něco provedl.''

Edward sebou trhl. ,,Promiň, zaslechl jsem tuhle část rozhovoru a nemůžu si pomoci... Jak to myslíš? Jak to, že on tom neví?"

,,No... On mě nezná. Nikdy mě nepotkal. Moje plány spíš pokazil omylem. Podle mého o mé existenci něco tuší, ale nic extra. Takže dneska to pro něj bude premiéra.''

Od Edwarda se Lavaris doneslo pouhé zamručení. Bella na ni zaujatě koukala a Carlisle se na tom nebyl jinak, sice nic neřekl, ale rozhovor ho zajímal. Jediný Alex naprosto nevnímal. Koukal na les podél silnice přes sklo svého okénka s dost nepříjemným výrazem a zřejmě byl ve svém světě. Nikdo vlastně nechápal, proč se nabídl, že pojede, když se tvářil jako kdyby ho někdo mučil.

Všichni to ovšem nechali plavat, teď bylo hlavní, aby se povedla mise s názvem Jdeme se kamarádíčkovat s Volturiovými. Což znělo dost ujetě...

Vlastně... Byl tu někdo, koho jeho chování jistým způsobem štvalo, i když si to ale vůbec nechtěl přiznat. Lavaris... A moc dobře věděla, proč se tak chová...

Zrovna se rychle ohlédla přes rameno, když si utrápeně povzdechl. Prudce trhla hlavou a zrak upřela na vozovku. Ne... Nemůžu se cítit provinile.