Twilight Saga: Úsvit [DOKONČENO]

77. Návrat

*pohled Belly*

Když nám Esme otevřela, ihned skočila Carlislovi do náruče, obsypala ho polibky. Hned poté se vrhla na nás a všechny nás pevně objala se slovy, jak moc se o nás bála. Samozřejmě, vrhla se na všechny kromě Volturiových a Lavaris s Alexem. Na Lavaris a Alexe se sice už chystala taky, ale Lava jí pohledem dost jasně naznačila, ať brzdí nebo to nedopadne dobře.

,,Tohle se musí oslavit!" prohlásila najednou Alice.

Už se začínalo stmívat, dorazili jsme sem poměrně dost brzy. Pilot našeho triskáče uměl létat mnohem lépe, než ten, který s námi letěl předtím. Turbulence byly asi jen dvě a to dost slabé. A celkově byla cesta mnohem pohodlnější a rychlejší. Byla jsem až překvapena, jak rychle jsme tu byli.

Zamrkala jsem. ,,Prosím?" zeptala jsem se zaskočeně a napila se ze sklenice krve, kterou jsme každý dostali.

,,No přeci jsme právě získali dalšího spojence! Je nás šíleně moc a je tu tím pádem obrovská šance, že vyhrajeme! Tohle se musí přeci oslavit! Už dneska dám na Facebook, že se bude konat pařba a zítra to tu pořádně roztočíme!" zasmála se Alice a rozhodila nadšením ruce do stran.

,,Alice... Není to teď tak trochu nevhodný?" zvedl Edward tázavě obočí. ,,Zbývá nám už jen necelých jedenáct dní. Měli bychom se připravovat, ne bavit...''

,,Prosimtě, Edwarde...'' mávla po něm Alice rukou a protočila oči. ,,Já vím, co nás čeká... A právě proto bychom si měli aspoň jednou užít a uvolnit se! Co když je to naše poslední možnost bavit se?'' řekla a pak se opřela o svá kolena, přičemž čekala na Edwardovu reakci.

Něco na tom bylo... S Edwardem jsem snad vždycky, je to můj manžel přeci, ale tentokrát jsem se přikláněla spíše k názoru a návrhu Alice. Nejsem sice vysazená na oslavy a tak, spíše naopak, ale tohle... Byla to poslední šance...

Přikročila jsem se tedy k Edwardovi, který se hluboce mračil a stále argumentoval vůči Alice, a položila mu ruku na rameno. ,,Lásko... Alice má asi pravdu...'' špitla jsem.

Edward se na mě otočil a zamračil se ještě víc. ,,Prosím? Ty si myslíš, že je rozumný pořádat si tady párty, když nás můžou každou chvíli napadnout? Myslíš si, že je to rozumný, když se má za pár dní odehrát něco, co nás může připravit o životy?!" řekl dotčeně a naštvaně.

Dotklo se mě, jakým tónem ke mně mluvil. Nic jsem přeci neudělala. Mluvila jsem klidně, nijak jsem ho nepohoršovala. Chtěla jsem vést normální a klidný rozhovor.

Zamračila jsem se taky. ,,Edwarde, uklidni se...'' řekla jsem stále klidně, jenže hlas se mi jemně třásl, jak jsem se snažila zadržet narůstající vztek. ,,Chtěla jsem jen říct, že tohle je vážně možná poslední šance na zábavu. Chápu, že jsme ve vážné situaci, ale neprospěla by nám náhodou chvíle na uvolnění? Nevím, jak ty... Ale mě by rozhodně prospělo, kdybych aspoň na chvíli přestala myslet na to zlé a konečně vypla, pobavila se... Všem by to prospělo.'' vydechla jsem a hluboce se mu zadívala do očí.

Docela mě překvapilo, že nikdo se k onomu tématu zatím nevyjadřoval. Jakoby to všem bylo jedno... Očividně rozhodnutí nechali na nás.

Edward mi pevný a neústupný pohled oplácel. Tedy aspoň chvíli... Pak s povzdechem sklopil pohled a hlava mu klesla.

,,Víte, co? Ať teda rozhodne tady naše paní Lavaris. Ta ať ze svých zkušeností a vědomostí usoudí, co je správný...'' zvedl poraženě ruce a trochu ode mě ustoupil. Zklamaně jsem si povzdechla a odvrátila od něj zrak.

Všichni náhle obrátili svůj zrak na Lavaris, která se opírala o rám dveří a nezaujatě si zajížděla nehtem na palci pod nehet na prostředníčku. Když zaslechla své jméno, prudce zvedla hlavu a zmateně těkala pohledem po místnosti.