Twilight Saga: Úsvit [DOKONČENO]

33. Zase něco nového

*pohled Lavaris*

Celou noc jsem přemýšlela nad Renesmee a její proměnou ve vlkodlaka. Jestli se podaří rituál Pergamenu úplňku, tak není žádný problém. Tím jsem si byla jistá, ale co kdyby se to zvrtlo? Co se stane pak? Kdysi jsem to věděla přesně, ale teď si prostě nemohu vzpomenout. Vím, že to bylo důležité.

Hledala jsem ve své hlavě a pak dokonce použila menší notebook, který jsem našla na velkém psacím stole. Sice jsem pochybovala, že mi ten lidmi zamořený internet něco najde, ale za pokus to stálo.

Hledala jsem až do rána. Celkem jsem spala asi tři hodiny, ale nijak velké starosti mi to nedělalo. Nejsem zas takový spáč.

A kolem šesté ráno jsem konečně našla to, co jsem hledala. Zjištění mě napůl překvapilo a napůl ne. Něco takového jsem čekala, ale že to bude takové...

Na jednom webu se objevil menší odstavec s popisem "bájného" Pergamenu úplňku.

Je to jen pověra, lidi. Ale stejně jsem to přidala, protože je to prostě fakt boží a děsivé.

Psala - zřejmě velice nadšená z pravdivé věci, o které tvrdí, že je to pověra - autorka tohoto článku.

Musíte najít starý pergamen. Konkrétně Pergamen úplňku. Musíte splnit každý bod na papíře a konečný text rituálu. Nesmíte číst z obyčejného papíru nebo kopie. Musíte mít originální rukopis na původním pergamenu, jelikož z něj přechází esence vlkodlaků do dané osoby.

Jako bych to nevěděla...

O tom, jestli se proměna povede následně rozhoduje pouze osud. Buď se daná duše promění nebo drasticky zemře.

Při proměně vždy uhodí blesk do dané osoby. Dřevo, ke kterému byla osoba přivázána shoří, na rameni se objeví starodávný znak v této době označovaný jako tetování a proměna je hotová. Ale aby blesk osoba přežila, musí mít výdrž a silnou vůli. Pokud proměnu nezvládne, naprosto zešílí. Bude si trhat vlasy, kousat se do krve, chtít každého zabít a její síla bude nepředstavitelná. Dokud nezabije aspoň jediného tvora, bude naživu... Ale jakmile konečně zabije, zemře. Je nutné někoho obětovat, aby pohroma odešla na druhou stranu.

Konec článku.

Ufff... Co teď? Nechci jim nic tajit... A navíc nemůžu Renesmee vystavit takovému nebezpečí.

Řeknu jim to... Dnes. Hned jak dorazíme ke Carlislovi. Dřív to rozebírat nebudu, ještě se bude Bella stresovat. pozastavila jsem se nad svými myšlenkami. Pane bože na nebesíc... To prokleté vtisknutí. Jsem čím dál víc větší měkota. Nemůže to takhle jít dál. Musím se držet, musím být vážně jako kámen. Nemůžu se nechat zase strhnout. Ne... Už znovu ne... Už nebudu dělat tu samou chybu...

S tím jsem zaklapla notebook a hodila ho na psací stůl. Byla jsem sama na sebe doslova nasraná. Moc nepoužívám sprostá slova, ale teď jsem měla vážně velký vztek vůči sobě.

Jo, jasně... Všichni si říkejte, jak moc jsem nemilosrdná a zlá. Proč nechci mít city a všechny odstrkuju. Ale pravdu neřeknu nikomu... Tedy... Aspoň to neplánuji. Ale kdyby ji znali, možná by mě pochopili.

V mé hlavě se náhle rozezněl známý kousavý hlas, kterým jsem se pokaždé shazovala na dno. Ale někdy - jako třeba teď - se mi to vymkne kontrole. Ne! Nikdo nemůže pochopit stvůru! Stvůru s neskutečnou mocí, která nedokázala ani-

Nemohla jsem to vydržet...

,,Tak už přestaň! Dost! Nech mě, nech mě být!'' řvala jsem přes celý pokoj. Málem mi ukápla slza, ale to bych nesměla být tak silná.

Řvala jsem prakticky sama na sebe. To já jsem sama sobě brala sebevědomí. To já vytvořila ten hlas, kterým jsem se v hlavě ponižovala a abych nezapomněla na to, co jsem za stvůru a za co můžu. Mezi přemýšlením jsem postřehla jakési dunivé zvuky, ale nešli rozeznat. Skoro jsem je nevnímala.

Nikdo mě nemá rád a tak to zůstane... Je to lepší. A správné. Ten hlas si zasloužím. Zasloužím si ho poslouchat i v posledních vteřinách mého života. Při posledním nadechnutí si zasloužím slyšet, že jsem monstrum, že jsem nic a že jsem to celé pokazila.

Najednou se rozrazili dveře a v nich stál Edward a za ním Bella s Renesmee. Leknutím jsem sebou škubla a spadla z postele přímo na záda. Slyšela jsem Renesmeino uchechtnutí.

Zajímavé... Tak tohle byl ten zvuk. To dunění. Asi jsem byla tak otupělá,že jsem to prostě nemohla rozeznat.

,,Co se to tu děje?" vykřikl Edward a přiskočil ke mně. Pomohl mi vstát.

,,Nic...'' odpověděla jsem nezaujatě a znovu si sedla na postel. Ani jsem se na něj nepodívala, ale v mysl mu tiše poděkovala. Snad to neslyšel.

,,Tak, sakra, řekni, proč si tu křičela! Proč? Je tak těžké odpovědět?" byl vzteklý.

Byla jsem zticha. Pomalu jsem si lehala zpět do postele. Nechtěla jsem s ním ztrácet čas, jen se ještě trochu prospat.

,,Posloucháš mě?"

Zahrabána pod peřinou jsem vydala zvuk, který měl označovat nesouhlas. Vážně jsem ho skoro neposlouchala.

,,Jsi jak malé dítě... Vylez! To mi nemůžeš říct, co si tu dělala? Co se stalo?"

Už mě to přestávalo bavit. ,,Nejsem malé dítě... A nevylezu. Proč se ptáš pořád na to samé? Já ti řekla, že nic, tak mě nech spát.'' zavrčela jsem.

Najednou ze mě strhl peřinu. To jsem málem nerozdýchala. ,,Hele, poslyš-'' pomalu jsem se posadila a on mě hned na začátku věty přerušil. Začínal mě opravdu vytáčet.

,,Ne, ty poslyš... Slyšeli jsme křik, neskutečný křik. A mluvila si naprosto zřetelně. Říkala si něco jako, že ať už tě někdo nechá být a tak dále. Proč nám nepovíš, co se stalo? Je to snad takový problém, prcku?" pozvedl posměvačně obočí. A to byla poslední kapka... Ukážu mu prcka. Takhle se mnou jednat nebude.

Asi vteřinu jsem na něj zírala a pak se začala potichu smát. Smála jsem se jen chvilku. Snažila jsem se koncentrovat a uklidnit tím sama sebe, ale když chtěl zase něco říct, už jsem to opravdu nevydržela.

Rychle jsem k Edwardovi přiskočila a chytka ho za límec košile. Přitáhla jsem jeho obličej k mému a měla chuť mu do něj plivnout. Uchechtla jsem se.

,,Jak si mi to řekl? Prcku? Hah... Ten prcek tě učí bojovat! Ten prcek se vám snaží pomoci! Ten prcek bojoval se zlem dřív, než ses vůbec narodil! Ten prcek je o dobrých tisíc let starší jak ty! A možná i více! Prošla jsem všemi dobami, mladej. Viděla jsem část pravěku, krále i královny, Caesara, 1. i 2. světovou válku a mnoho dalšího! Ty jsi oproti mě jen mladý nezkušený namachrovaný boreček. Takže se klidni. Jen jsem vykřikla, kdyby to bylo důležité, řeknu vám to. Ale ty mi nemáš, co rozkazovat. Nejsi můj otec. Můj otec je...'' a tehdy jsem se zarazila. Zašla jsem moc daleko. Můj otec je mrtvý už od mého narození, jak už jsem říkala předtím. Ale nerada to přiznávám nahlas. Je mi z toho smutno. Prakticky jsem nikdy otce neměla. Ale nebudu ze sebe dělat chudinku.

Odvrátila jsem zrak a nasupeně ho odstrčila. Byla jsem vzteky bez sebe. Kdyby tu zůstali ještě chvíli, udělala bych určitě nějakou pitomost.

,,Jděte... Vypadněte a nechte mě o samotě.'' řekla jsem dost hlasitě a rázně. Nikdo nic nenamítal a během chvíle jsem slyšela lehce bouchnout dveře. Otočila jsem se a konečně byl pokoj zase prázdný.