Twilight Saga: Úsvit [DOKONČENO]

66. Pár rozhovorů

*pohled Renesmee*

Právě se ti, co před asi hodinou odjeli pomoci Lavaris a Belle, vrátili. První vešel jako vždy usměvavý strejda Emmett, za ním děda, strejda Jasper, teta Alice a Rosalie, upírka Monika a její manžel Michael, kteří přijeli až z Česka a to později než ostatní, moje mamka a po chvíli i velmi zpruzelá Lavaris.

Jako... Lava byla vždycky hrozně ''rozradostnělá'' už pohledu, ale teď to podle mě nebylo jen tak. Něco mi nehrálo... Něco se muselo stát...

Pohledem o nikoho ani nezavadila, jen odešla do kuchyně, vrátila se z ní s jednou menší taškou a okamžitě vyšla nahoru po schodech. Očividně mířila do svého pokoje.

,,Co se stalo?" zeptala jsem se mámy.

,,Dostala motorku...'' povzdechla si mamka.

Vykulila jsem oči. ,,Prosím..? Jak jako?"

,,Ten její bývalý kamarád jí to tam prý... nechal. Prostě to od něj dostala. Nějak to tam asi schoval, než umřel.'' pokrčila rameny.

,,Aha... A kvůli tomu je naštvaná?"

Máma se na mě podívala. ,,Zlato... Myslím, že není naštvaná. Spíš je... Smutná..? Něco se tam muselo stát, jenže nevím co.'' znovu si povzdechla. ,,Asi to půjdu zjistit.'' dodala.

Trochu jsem se zamračila. Nelíbilo se mi, kolik času s tou holkou trávila. Proč si třeba neudělá čas na mě? Jsem přeci její dcera... Jasně, je tu taky ta válka s Toriány, ale do hajzlu, vždyť ona tráví volný čas jen s Lavaris nebo s tátou!

A tak jsem se v afektu rozhodla pro trochu jinou konverzaci.

Naštvaně jsem se opřela do pohovky. ,,Fajn... Běž si za Lavinkou...'' odsekla jsem.

Máma se nechápavě zamračila. ,,Děje se něco, Renesmee? Trápí tě něco?"

Pohrdavě jsem si odfrkla. ,,Ne, jistě že ne... Co by taky? Trávíš čas jen s Lavaris a na svou vlastni dceru se pomalu ani nepodíváš... Tohle by mě mělo trápit? Ne, ani trochu. Já jsem v pohodě.'' falešně jsem se na ni usmála a pak usrkla ze svého čaje.

Byla jsem tak naštvaná. Nerada se chovám jako fracek, protože jsem přesný opak, ale teď mi to nedalo... S mamkou jsme k sobě byli vždy upřímné, tak budu i teď.

Ucítila jsem, jak se vedle mne pohovka prohnula. ,,Renesmee... Zlato, já-'' zasekla se. ,,Nemám se jak obhájit... Mrzí mě to, a moc. Tohle jsem nechtěla, jen... Ta holka potřebuje pomoc a já jí chci pomoci, když pomáhá i ona nám. Chci zjistit, co skrývá. Chci o ní vědět vše. Mrzí mě, že jsem ve všem tom zmatku zapomněla na tebe... Omlouvám se.'' řekla a pak si povzdechla. ,,Ale... Aspoň vidíš, jak se cítíme já a táta, když si místo s námi věčně s Jackobem... Poslední dva roky to jste jen vy dva a moc společných chvíli nemáme.'' dodala.

Zasekla jsem se. ,,Mami, ale to není pravda...''

,,Hele, Renesmee- Uh, promiň, Bello. Nechci rušit, ale myslel jsem, že bych mohl Renesmee někam vzít.'' přiřítil se k nám najednou Jackob.

Zatla jsem čelist. Co teď? Váhavě jsem se podívala na mamku. ,,Už to chápeš?" zeptala se mamka.

Sykla jsem a poraženecky sklopila hlavu. ,,Jo, já- Nejspíš ti taky dlužím omluvu.'' vydechla jsem.

Máma si povzdechla. ,,Hele, Renesmee... Uděláme takovou menší dohodu, ano? Tak, aby to vyhovovalo oboum dvoum. Ty si choď ven s Jackobem, já se budu bavit s holkou, co je do mě vtisklá, máme to v podstatě stejné. Ale i přesto si budeme dělat čas na sebe. Takže předem říkám, že zítra si spolu někam vyrazíme a nikdo jiný nám do toho nevleze. Platí?" usmála se.

,,Platí.'' taky jsem se usmála a máma mi hned na to věnovala pusu na čelo. ,,Taky ti přišlo, že tahle konverzace byla úplně zbytečná?" zasmála jsem se.

,,Spíše to tvoje uražení.'' zasmála se pro změnu mamina. ,,Ale aspoň jsme si to ujasnili.''

Přikývla jsem. ,,Um... A teď... Můžu..?'' zeptala jsem se a ukázala na Jackoa za mnou, který nás nechápavě pozoroval.

Máma se zasmála. ,,Jasný.''

*pohled třetí osoby*

,,Tohle ti napsal?" zeptala se Bella Lavaris a přeletěla očima po textu na papíře. Před pár minutami přišla k Lavaris do pokoje a s úmyslem dostat z ní, co se stalo.

Nakonec to nebyl vůbec žádný problém. Lavaris totiž právě dopíjela flašku vodky a načínala Frisco, díky čemuž byla trochu milejší a informace se z ní dostávaly celkem snadno.

Lavaris přikývla a polkla. ,,Jo...'' odpověděla a lokla si Frisca. Předtím nabízela druhou flašku Frisca i Belle, ale ta to odmítla s tím, že by to stejně ani necítila.

,,A koupil ti motorku?"

,,Jo...''

,,A miloval tě?"

,,Zatraceně, jo! Čemu nerozumíš? Je to tam napsané černé na bílém a ty se tak přitrouble ptáš... Navíc si ji viděla a mám za to, že jsem ti to i říkala!"

,,Já vím, promiň... Jen si to vše skládám dohromady. To je toho...'' protočila Bella oči.

Lavaris si odfrkla a znovu si lokla. Bella na ni se zaujetím pohlédla.

,,Jak to, že to na tebe vůbec působí?" zeptala se.

Lavaris si odkašlala. ,,Nepůsobí to tak silně, jako na obyčejného člověka, jen trochu na uvolnění, ale to jen proto, že nejsem zpevněná. Kdybych byla, nic to se mnou neudělá jako s tebou.''

,,A proč ses nezpevnila?"

,,Proč asi? Já se chci, zatraceně, opít!" rozhodila Lavaris ruce. ,,Ale to bych musela chlastat nepřetržitě hodinu a ještě pár flašek tvrdýho...'' zavrtěla hlavou a nalila do sebe zbytek Frisca, načež otevřela druhé. ,,Asi si znovu skočím do města...'' dodala zamýšleně.

,,Tak na to zapomeň!" vyprskla Bella a Lavaris se na ni překvapeně podívala. ,,Nebudeš se tu opíjet jako mužik! Seber se, opít se do němoty ti stejně v ničem nepomůže, jen uškodí... Dneska se prostě neopiješ. Colton by to tak přeci nechtěl!''

Lavaris zbrunátněla a naštvaně praštila do peřiny. ,,Coltona na mě nevytahuj! Nemáš právo! Neznala si ho...'' vyprskla. Pak do sebe nalila asi polovinu nápoje na jeden lok. ,,Radši vypadni a nech mě bejt...'' řekla ještě.

,,Zůstanu... Nedovolím ti se opít. Prostě ne...'' řekla Bella pevně. ,,A i když jsem Coltona neznala, v tomhle mám jistě pravdu. Rozhodně by nechtěl, aby ses kvůli němu zlila tak, že by i tvoje Tristanské smysly nedokázaly normálně zaměřit věci před tebou.''

Lavaris se zadívala do prázdna. Po chvíli zvedla ruku s nápojem ke svým rtům a během chvíle v ní zmizela všechna tekutina, co se nacházela v lahvi. Pak od sebe ruku oddálila a začala si lahev prohlížet. A pak... S ní prudce mrštila o protější zeď. Sklo se roztříštilo a spadlo na podlahu.

,,Tak moc mě štve, že máš pravdu...'' obličej složila do dlaní, kterými si následně sjela až na krk. ,,Všechno je to na hovno...'' zaklela se zavřenýma očima.

Bella se smutně uchechtla a zadívala se na trochu mokrou zeď, do které se dokonce zaseklo pár střepů. ,,Jo, to je... Hlavně když pomyslím na to, že se budou muset uklidit ty střepy...''

,,Aspoň nám přinesou štěstí...''

,,Doufejme.''