Twilight Saga: Úsvit [DOKONČENO]

67. Pátek, bláznů svátek

*pohled Belly*

Trhla jsem sebou. Byla jsem příliš zabrána do nějakého sci-fi filmu v televizi, a tak mě trochu překvapilo, když jsem vedle sebe zaregistrovala pohyb. Otočila jsem se a spatřila spící Renesmee, jak se trochu převaluje.

Usmála jsem se a jemně ji pohladila po vlasech. ,,Spi...'' šeptla jsem do ticha. Edward byl momentálně u Carlisla, Renesmee už dvě hodiny spala, a tak tu bylo po dlouhé době hluboké ticho.

Koukla jsem rychle na hodiny na svém mobilu, který svým vysokým jasem ozářil většinu místnosti. Mobil ukazoval přesně tři hodiny ráno.

No... Myslím, že jsme se nešetřili. pomyslela jsem si a uchechtla se. Hned na to se mi začala vybavovat má dámská jízda s mou dcerou.

Včera v osm večer jsem společně s Renesmee vyrazila ven. Stavili jsme se v kině, na hamburgeru, který ovšem jedla jen Renesmee, dokonce i v baru, kde se to trochu zvrtlo a kde jsme skejsli až do jedné a nakonec na pláži. Nechyběla samozřejmě ani řádná noční koupačka v moři.

Samolibě jsem se usmála.

Byla to už pěkná doba, co jsme si spolu vyrazili. Renesmee se poslední roky věnovala spíše Jackobovi a na mě a Edwarda si čas v podstatě skoro vůbec nedělala. Je to sice až nadmíru hodná holka, ale tohle je jedna z mála chybek, co má...

Na jednu stranu mi to vždy bylo líto a na druhou ji vlastně chápu. Miluje ho přeci. A já s Edwardem jsme nebyli jiní...

I když... Já si čas na tátu a mámu udělala vždy. V tom se od Renesmee liším.

Ale... Když si to tak vlastně vezmu, chybu nedělala jen Renesmee, ale také my. Neřekli jsme jí to. Neřekli jsme jí, jak moc nás mrzí, že s námi tráví o dost méně času. A to byla ta chyba...

A já se pak do toho začala bavit s Lavaris.

Hah... Je to vlastně tak trochu klišé. Už dlouho trpím to, že s námi Renesmee není, a když se párkrát trochu více pobavím s někým jiným, tak se do mě ona sama pustí...

Zavrtěla jsem hlavou. Nebudu už přemýšlet zrovna nad tímhle... pomyslela jsem si.

Nechtěla jsem o své dceři rozjímat takto. Přeci jsme si to vyříkali, tak proč to dál rozvádět? Je to k ničemu... Hlavní je, že teď už to bude lepší. Tedy... Aspoň v to doufám.

,,Mami?" ozvalo se náhle vedle mě. ,,Bolí mě hlava... A asi budu zvracet...'' hekla a skoro i zavyla. Nevypadala tedy zrovna nejlíp.

Trochu jsem se uchechtla nad jejím tónem hlasu a stěněčím pohledem. ,,Teď si stěžuj! Když si mě k tomu baru přemlouvala, jasně jsem ti řekla, že si jdeme jen trsnout a máš ještě tři roky do toho, abys pila. Jenže ne... Ty se mi prostě musíš do pěti minut vypařit a vrátit se s bůh ví kolik alkoholu v sobě...'' založila jsem si naštvaně ruce na prsou. Ta naštvanost nebyla jen tak pro efekt, byla opravdová. Nechci, aby moje dcera pila, kor v tomhle věku... ,,To mám za to, že tě vezmu do klubu... Upřímně? Docela mě to zklamalo. Netušila jsem, že zrovna ty bys do sebe něco nalila.'' zavrtěla jsem smutně hlavou. Ještě před chvíli jsem byla v dobré náladě, teď mi Renesmee připomněla, proč jsem byla ještě před asi hodinou naštvaná a vrátilo se to.

Pořád si sice stojím za tím, že to byl super večer, ale tohle mi hodně vadilo... Navíc se teď cítím jako naprosto bezcenná a hrozná matka. Dopustila jsem, aby se má dcera opila v osmnácti.

,,Mami, omluvila jsem se ti snad stokrát... Fakt mě to mrzí, nechtěla jsem se opít. Chtěla jsem to jen ochutnat a tomu barmanovi můj věk problém nedělal, tak jsem si dala skleničku a... Pak mi jeden chlap koupil další sklenku... A pak to najednou šlo samo... A já toho hrozně lituju, už jen kvůli tobě. Promiň...'' hekla znovu a trochu sebou pohla. ,,Ty brďo... Mě je fakt zle...'' vydechla zkroušeně a položila si jednu dlaň na čelo.

Povzdechla jsem si. ,,Tak tu počkej...'' řekla jsem a během chvíle jsem v rukách držela sklenku s vodou, prášek proti bolesti a led.

Všechno jsem jí podala a do minuty už prášek věznila ve svém žaludku a led si pokládala na čelo.

,,Mami?"

,,No?"

,,Zlobíš se pořád?"

,,Jo, ale už ne tolik.''

,,Mě je to fakt líto...''

,,Já vím.'' povzdechla jsem si. ,,Příště už to nedělej, ano? Počkej si do jednadvaceti.''

Přikývla. ,,Rozumím, kapitáne.'' uchechtla se. ,,Hele... Víš ale, že ve většině zemí se pije už od osmnácti?" vypadlo z ní najednou.

,,Slyšela jsem o tom.'' pokývala jsem hlavou.

Renesmee se usmála a pak bolestně vydechla a trochu si pohladila břicho. ,,Brácho, netýrej mě... Když budeš hodnej, zítra si dám nějakej fajnovej dortík.'' promluvila ke svému... žaludku? ,,Co je vlastně za den?" otočila se náhle na mě.

Krátce jsem se zasmála. ,,Pátek.''

,,Bláznů svátek.'' dodala s úsměvem.

Znovu jsem se krátce zasmála. ,,Proč, Renie?" takhle jsem jí směla říkat jen já.

,,Jen kvůli Krvavému úplňku.'' vydechla. ,,Zbývá nám už dvacet dní.''

Tak to bychom sebou měli, sakra, hodit...

*pohled Lavaris*

Přecházela jsem sem a tam po svém pokoji, a to už docela dlouho. Pocit nervozity pomalu lapal do svých spárů každou buňku v mém těle. Nesnášela jsem tenhle pocit...

A proč ta náhlá nervozita? Hah... Proč asi?

Bella šla včera v osm večer s Renesmee ven, a já nevím absolutně nic. Nevím, kam šli, ani do kolika byli venku a ani jestli se vůbec vrátili v pohodě, prostě nic! Co když je chytli Toriáni?

Chytila jsem se za hlavu a zastavila. Buď, do háje, v klidu! okřikla jsem se v hlavě.

Zaklonila jsem hlavu a dlouze vydechla. Takhle jsem zrovna já chovat neměla. Mezi moje vlastnosti nemohla patřit nervozita. To k Lavaris nepatřilo a ani nikdy patřit nebude.

Svěsila jsem ruce podél těla a pohlédla do otevřeného okna, ze kterého se ozvalo zahoukání sovy. Nesnáším tyhle noční ptáky. Nemám je ráda ani jako jídlo, ani jako zvířata.

Bez váhání jsem k němu vykročila s jediným cílem. Nějak ze sebe ty divný pocity dostat...