Twilight Saga: Úsvit [DOKONČENO]

44. Trochu jiné probuzení

Došla jsem k jeho posteli. Spal. Bohužel spal... Takže jsem si musela počkat nebo ho sama probudit. Ani jsem si neuvědomovala, že vrčím. Byla jsem v tu chvíli vážně hodně vzteklá.

Prohlédla jsem si ho. Ležel na břiše a obličej měl otočen k oknu, takže jsem jeho tvář nemohla vidět. Tím lépe pro něj... Hrozilo by, že bych mu ze vzteku vyškrábala oči.

Rozhodla jsem se, že si na jeho probuzení počkám. Nevěděla jsem, jak dlouho budu nucena čekat, ale za jeho výraz mi to rozhodně stálo.

Bude to pro tebe trochu jiné probuzení. Moc pěkné probuzení...Tedy pro mě. pomyslela jsem si a pak se zle usmála.

Trochu sebou cuknul a převalila se na záda, pak zase spokojeně oddechoval. Tvář měl teď otočenou ke mně, ale přes jeho vlasy jsem si jeho obličej stejně prohlédnout nemohla. A tak jsem chvilku jen zírala na jeho vlasy, které od posledního setkání hodně zesvětlaly a teď byly skoro úplně blonďaté, jen kořínky trochu přecházely v tmavší odstíny.

Měl by sis je nechat trochu zkrátit, frajere. Za chvíli z tebe bude Locika. pomyslela jsem si.

Dobrá, přiznávám, že opět přeháním... Zas tak dlouhé je neměl, ale kratší by byly ty vlasy lepší. A hlavně jsem měla potřebu ho urážet...

Nevědomky mi zrak sjel trochu níž a já najednou zkoumala jeho tělo. Pomalu jsem pohledem sjížděla od jeho krku dolů, a to jsem ani nechtěla...

Byl neklidný, protože na krku mu vystupovala žíla. Asi špatný sen... Když jsem sjela pod krk, chtěla jsem okamžitě odtrhnout oči(ne, že bych to nechtěla už na začátku), ale moje tělo mi to prostě nedovolovalo. Tak jsem se aspoň kousla do rtu a snažila se oči zavřít, ale to taky nešlo. Takže jsem byla nucena koukat na široká ramena, od kterých vedly svalnaté ruce, pevnou hruď a svaly na břiše... To by ještě nebylo tak hrozné, ale tohle všechno bylo obepnuté a zvýrazněné extrémně přiléhavým a užším černým trikem...

Na nikoho - ani na opačné pohlaví - jsem již od šestnácti nikdy neměla potřebu koukat. Nezajímali mě... A vlastně ani tento, ale moje tělo mě doslova nutilo si ho prohlížet. Byla jsem snad ještě víc naštvaná než předtím. Za to může on... Něco mi píchnul, i když nevím jak. Nebo něco udělal, abych... Bože já nevím!

Tiše jsem zaklela. Tohle bylo hrozný...

Můj zrak na chvíli spočinul na stejném místě, ale pak zase šel níž. I přes mou silnou vůli to nešlo zastavit.

Drsné velké dlaně, nyní odhalený podbřišek a... zbytek, díky bohu, zakrývala peřina. To mě aspoň trochu uklidnilo. Nevím, co bych dělala, kdyby mi zrak zůstal na... Ehm. Dost nevhodném místě. Už takhle mi stačil ten hrudník a podbřišek.

Když už jsem si myslela, že mě moje vlastní tělo nechá dělat si, co chci já, znovu mi zrak začal stoupat k jeho obličeji.

Skvělý... Vážně skvělý. Jsem uvězněna ve svém  vlastním těle, jak úžasné.

Trochu jsem vrčela, protože moje vlastní tělo nebo co mě to dohánělo k tomuhle, mě doslova sralo.

Zastavila jsem se na jeho vlasy zakrytém obličeji. Chvilku jsem pozorovala jeho zahalenou tvář a pak zničehonic natáhla ruku.

No to snad... v hlavě jsem doslova křičela a prosila vlastní tělo, ať toho nechá. Nechtěla jsem ho pozorovat, natož se ho dotýkat.

Vrčela jsem a klela, ale nebylo mi to nic platné. Moje prsty se setkaly s jeho tváří a začaly pomalu dávat na stranu jeho blonďaté vlasy. Povedlo se mi alespoň zavřít oči a snažila jsem se neskutečně bojovat se svým tělem.