Twilight Saga: Úsvit [DOKONČENO]

43. Nechápu nic

*pohled Lavaris*

Samota... Jedna z mála věcí, co mi pomáhá se trochu uklidnit. I když pro mě byla ze začátku dost stresující, nakonec se stala něčím, co mi je příjemné.

Avšak při vážně velkém rozladění mi nestačí jen samota... V takových chvílích mám potřebu do něčeho bušit. Je mi jedno, jak dlouho, nikdy se neunavím pokud budu zpevněna. Prostě kolem sebe mlátím, dokud nebudu chtít přestat. A většinou to zabere několik hodin.

A právě dnes na mě přišlo to velké rozladění...

Pořád dokola za mnou chodil jeden Cullen za druhým a každý se mě snažil přesvědčit, abych šla dovnitř, ale pokaždé jsem odmítla.

Lámala jsem stromy, kopala a házela kameny a nebo jen tak běhala nebo mlátila do prázdna. Ne, nejsem šílenec...

Vlastně jsem ani nevnímala své činy, prostě jsem nějak pohybovala tělem a věnovala se svým pomateným myšlenkám. Mým až moc pomateným myšlenkám...

A co mě tak rozladilo? Hah... Trochu klišé...

Nebylo to něco s Toriány, chytré řeči Rosalie nebo Bella. Na seznamu mi přibyla další starost, i když vlastně nevím proč jsem se tím tak zabývala...

To ten vlkodlak... Nechápu, co mi vadilo. Vlastně ani nevím, jestli mi něco vadilo nebo co to bylo... Sama sebe taky někdy fakt nechápu. Nevím, v čem byl problém a nevím, proč jsem na něj musela pořád myslet.

Proč? Co mi vadí? Co mi nesedí? Kvůli čemu nad ním furt přemýšlím? moje myšlenky se vířily mou hlavou jako nějaké tornádo a skoro jakoby mi bušily do stěn mé hlavy stejně tak, jako jsem předtím já bušila do všeho kolem.

Netušila jsem, zda za to mohl jeho podivný a tak pronikavý pohled či to, že jsem nebyla schopna se mu dostat do hlavy. Proč jsem mu vlastně nemohla číst myšlenky? To byla taky otázka... Jak říkám... Byla jsem dost zmatená.

Dusila jsem tím nekonečným přemýšlením nejen svou hlavu, ale i samu sebe. Dělám to tak snad vždycky... Nad něčím až moc uvažuji a pak se tím přímo ničím. Samozřejmě jen uvnitř sebe a nikomu o ničem nic neřeknu. Nepotřebuji si vylévat srdce.

A tak mě také překvapilo to, že když už si za mnou došla i Bella, že jsem jí nakonec vyhověla s odchodem do domu a jako třešničku na dortu jsem jí řekla o mém trápení. Jak směsné říct,že se něčím trápím... Nějak mi to ke mně nesedí...

A ještě víc mi ke mně nesedělo to, že jsem se jí svěřila... Vážně jsem nikdy neměla potřebu zatěžovat ostatní mými problémy. Vlastně se mě ani nikdo naštěstí neptal. A když už na ptaní došlo, poslala jsem toho dotyčného na dost nevhodné místo a mohu jen doufat, že to nebyl nějaký psychicky narušený tvor a nevzal má slova doslova. To by nebylo zrovna- Ehm... Nebudu radši pokračovat.

No... Abych se vrátila k mým původním myšlenkám.

Vážně jsem se Belle svěřila s tím, jaký je můj problém. Ale vlastně... Neřekla bych jí to bez jejího neustálého přemlouvání. Doslova a do písmene mě donutila, na což nejsem vůbec pyšná.

Ale musela jsem přiznat... Docela se mi ulevilo. Mohla jsem to pustit aspoň jednou ven, což bylo docela příjemné. Ale taky jsem na sebe neskutečně naštvaná. Mám být silná a ne se chovat jako nějaká puberťačka, která se někomu musí nutně vyplakat na rameni...

Dobře... Možná přeháním, ale já to beru vážně. Říkám to často, ale nemůžu se takhle chovat, to nejde. Je to nebezpečné jak pro mě, tak pro ně. Hlavně pro Bellu...

A proto už se tohle nikdy nestane. Musím být doopravdy silná. Musím vydržet a pokud přežiji tuhle válku, tak hned potom odejdu a už se sem nikdy nevratím. Nikdy...

Takhle jsem nad svým hloupým a spontánním činem uvažovala celou dobu, kdy jsem hledala koupelnu, kdy jsem se sprchovala, kdy jsem se převlékala a kdy jsem nevědomky šla ke dveřím pokoje, kde byl uložen vlkodlak.

Když jsem se konečně z myšlenek tak nějak dostatečně probudila, myslela jsem, že snad omlátím svou hlavu o něco fakt tvrdého. Vážně jsem stála před dveřmi toho pokoje a moje ruka byla lehce položena na klice.

Povzdechla jsem si a poté, co jsem ruku stáhla, jsem si rukami zajela do mokrých vlasů. ,,Sakra.'' zaklela jsem.

Opět se má hlava ponořila do přemýšlení. No... Přemýšlení... Jak se to vezme...

Blbá, blbá, blbá... řvala jsem sama na sebe.

Fakt jsem netušila, co to do mě vjelo... Dnešek nebyl můj den a já byla tak nervózní a rozladěná,že mé chování bylo úplně jiné. Doufám, že jen pro tento den...

Zastavila jsem se v pohybu. Tělo mi doslova ztuhlo a nechtělo mi dovolit se hýbat.

,,Tak a dost... Tohle nejsem já. Takhle to nejde.'' řekla jsem tiše a pak se narovnala a ruce nechala spadnout podél těla.

Tohle, ksakru, nejsi ty, Lavaris! Lavaris je silná a nic ji jen tak nerozhodí. Vzchop se ty nicko! moje hlava mohla každou chvíli prasknout, jak jsem na sebe svým vnitřním hlasem řvala.

Vážně jsem byla extrémně naštvaná. Na sebe... Ale... Když to ta vezmu, tak i na toho vlkodlaka. Proč se na mě tak nepříjemně díval? Co měl za problém a proč mi mate myšlenky?!

Vztek se mi nahromadil v celém těle a adrenalin stoupal s ním. Najednou už jsem zase měla zpět odvahu, svou kamennou tvář a sílu se postavit problémům čelem.

Otočila jsem se zpět ke dveřím a se svou naštvano-kamennou tváří je bez váhání otevřela. Vkročila jsem do místnosti a neměla žádný problém s tím, že bych udělala nějaký hluk. Bylo mi to totiž vážně fuk.

Nedělala jsem si hlavu s tím, že by třeba ještě spal nebo že by ho mohla bolet hlava kvůli té ráně, co mu zasadil Emmett, bylo mi to jedno. Já to ze sebe potřebovala dostat a ukázat světu, že jen mě jen tak něco nesrazí na kolena. Že se vždycky zvednu a zase naberu sílu a půjdu dál.

Nejsem křehotinka... Tohle byl jen chvilkový stav po 2000 letech a já už nikdy nedovolím, aby se vrátil...

Protože... Já jsem Lavaris.