Náměsíčníkova sestra✔️

Smutná zpráva

Pohled Alexie

Utíkala jsem po schodech jak nejrychleji to šlo. Těšila jsem se na společně strávený čas s Remusovýmy přáteli. James mi již na první pohled přišel jako velice milý člověk, zato Sirius... Sirius je velice tajemná osoba. Musím říct, že mi někoho připomíná, ale stále na to nemohu přijít. Abych pravdu řekla, mám teď větší starosti. Úplněk, jež se bude odehrávat za pár dnů. Nemám ponětí co se bude dít, ale mám strach. Strach z toho, že se stane něco vážného jako minulý měsíc. Co když se někomu něco stane.... To nesmím připustit. Už ne. Seběhla jsem schody a pomalejším krokem šla k Remusovi a Jamesovi. ,,Můžeme vyrazit?" Zeptal se James. Já, Remus a Sirius jsme přikývli na souhlas. Otevřeli jsme dveře, naskytl se mi pohled na krásně modrou oblohu, zlatavé slunce a granátově zelenou louku plnou různobarevných květin, jež nádherně voněly. ,,Kudy půjdeme?" Zeptala jsem se a upravila si bílé tričko ,,Pořád za nosem" Odpověděl James a vydal se svým svižným krokem kupředu. Já, Remus a Sirius jsme ho poslušně následovali. Po cestě jsme si povídali o různých věcech. Rozhodně jsme se nenudili... I když jsem vypadala šťastně, uvnitř se ve mě míchal strach. Strach z úplňku. Strach z mého druhého já. ,,Už jsme tady" řekl James a začal si svlékat oblečení. Naskytl se mi pohled na krásně modré a průhledné jezero. Všichni tři jsme napodobyli Jamese . Svlékla jsem ze sebe své bílé tričko a modročervené kraťasy. Odhalili se mi jizvy. Naštěstí ne všechny. ,,Remusi, Alex. Proč máte všude jizvy?" Zeptal se Sirius a zamyšleně si nás prohlížel. S Remusem jsme se na sebe podívali ,,Eh. To nic, neřešte to" odpověděla jsem a snažila se zakrýt své tělo červeným ručníkem. Ano miluji červenou. James zakroutil hlavou a sundal si své kulaté brýle. ,,Jdeme se koupat?" Zeptal se Remus. Všichni jsme nadšeně přikývli a poté už se jen koupali ,,Vy buďte ještě ve vodě, já se budu chvíli vyhřívat" řekla jsem po dvou hodinách srandy a topení rozložila červený ručník na zem a následně si na něj lehla. Zavřela jsem oči a relaxovala. Miluju teplo, slunce a vše spojené s tím. Užívala bych si tepla déle, jenže to bych nesměla mít mého"hodného" bratříčka. Na mém těle vyskočila husí kůže při styku ledové vody s mojí pokožkou ,,Remusi Theodore Lupine! Co si myslíš že děláš?!" Vyštěkla jsem a postavila se na nohy.  ,,Připadám ti snad jako Remus?" Počkat, co? Sirius??? Zavřela jsem hlavou v nesouhlas a skřížila si ruce na prsou ,,Proč mě políváš vodou? Stačilo do mě jen lehce drknout!" Vyštěkla jsem a zamračila se. ,,A o co se celou tu dobu asi pokouším..." řekl, nadzvedl jedno obočí ,,A proč mě vůbec budíš?!" Zamračila jsem se ještě více ,,Chce tě Remus" odpověděl ,,A to mi to nemohl říct Remus?!" Nadzvedla jsem jedno obočí  ,,Ne nemohl" ,,A proč?" Zeptala jsem se ,,Musel si něco zařídit" Odpověděl. A sakra ,,Kde je?" Naštvaný výraz z mé tváře vyprchal a nahradil ho zmatený ,,Doma" odpověděl jednoduše. Rozeběhla jsem se směrem k domu Potterových, aniž bych si vzala své věci. Nabrala jsem plnou rychlost. Naposledy když si chtěl Remus něco zařídit, dopadlo to katastrofálně. Utíkala jsem co nejrychleji to šlo. Doběhla jsem k domu, vyrazila do dveří a rozhlížela se všude po okolí, zda ho neuvidím. Nikde nikdo. Vyběhla jsem po schodech rovnou do Remusova pokoje. Seděl na posteli a četl nějaký dopis ,,R-Remusi c-co se děje?" Vydýchávala jsem svůj velice rychlý běh. Člověk by neuvěřil, že někdo jako já může být tak rychlý. Remus neodpověděl, stále byl ke mě otočený zády a držel v rukou onen pergamen. Sedla jsem si k němu na postel a nakoukla mu přes rameno. Dopis byl pokapán průhlednou kapalinou, jež pomalu rozpíjela inkoust jímž byl napsán vzkaz. Remus brečí? Tak to je vážné... ,,Reme. Co je to za dopis?" Zeptala jsem se opatrně. Zase žádná odpověď. Vytáhla jsem mu pergamen z rukou a začala číst...

Drazí Remusi a Alexio Lupinovi, chceme vám z lítosti oznámit, že vaši rodiče zemřeli při velmi tajné a důležité misi. Upřímnou soustrast. Doufáme že je nesklamete a budete pokračovat v jejich stopách.
S pozdravem Ministerstvo kouzel.

C-cože? To není možné! Vstala jsem z Remusovi postele, upustila dopis na zem a utekla z jeho pokoje. Se slzami na krajíčku jsem vběhla do svého pokoje, kde jsem se svalila na postel a propadla v pláč. Kdybych to věděla. Kdybych je dokázala nějak zachránit. Ani jsem se nestihla rozloučit.

Pohled z třetí osoby...

Hnědovlasá dívka brečela do šedého polštáře a přemýšlela nad tou smutnou zprávou. Zatímco její bratr také u sebe v pokoji propadl v hluboký pláč. I když nikdy neuronil ani slžičku, teď to byla celá řeka smutku. Oba milovali své rodiče. Proč o ně museli přijít tak brzy? Takový je osud. Každý jednou vydechne naposledy a proto si musíme svůj život užívat co nejvíce. Ovšem život není pouze radost, ale také smutek. Nikdy nevíte kdy a o koho přijdete. Život je náhodný, každé vaše rozhodnutí jej změní. Buď k lepšímu nebo horšímu. A proto se sourozenci Alexia a Remus Lupinovi museli rozhodnout, zda to jen tak hodí za hlavu a půjdou dál, či se budou trápit do konce života. To by si jejich rodiče rozhodně nepřáli...