Náměsíčníkova sestra✔️

Úplněk a dopis od Jamese

Jen tak sedím na posteli u sebe v pokoji. Čtu si knihu a čekám až přijde pravý čas se jít schovat do lesa. Remus je neklidný, stejně jako já... tenhle úplněk bude jiný... cítím to. Matka vaří naší večeři a otec se vytratil bůh ví kam. Už se pomalu stmívá. Slunce a modré nebe nahrazuje temnota a malé bílé tečky. Hvězdy. Vstanu z postele jak nejrychleji umím a utíkám do pokoje svého bratra ,,Reme rychle už ho skoro vidím" řeknu a vyběhnu ven. Remus jen tak doběhl za mnou. Chytí mě za ruku a táhne mě hlouběji do lesa. Najednou se zastavíme na velké mýtině, hvězdy září jako miliarda světýlek na tmavém stropě, jedna hvězda je však největší. Měsíc. Ucítím obrovskou bolest po celém těle, cítím jak se mi trhá oblečení. Bolest je nezastavitelná. Několikrát vykřiknu bolestí, bolest však nepřestává, naopak se zvyšuje a mě se podlamují kolena ,,A-Alex!" zaslechnu poslední slova svého bratra než se také promění. Moje vlkodlačí já se ujalo velení...

Druhý den ráno ...

Ležím na zemi uprostřed mýtiny, bolí mě celé tělo Kde je Remus? to je to první co mě napadne. I přes neuvěřitelnou bolest se pokusím zvednout. Marně. Ihned zase spadnu na kolena a bolest jenž byla nesnesitelná se ještě zvětšila, vykřikla jsem bolestí. Musím být silná! Zkusím se znovu zvednout. Konečně. Bolest stále neustupuje, ale já se ji snažím nevnímat Co kdyby se mu něco stalo? proběhne mi tato myšlenka hlavou. Udělala jsem první krok, bolest znovu zasáhla. Člověk by si řekl... "Však už na to musíš být zvyklá" Řeknu vám, na tohle si nezvyknete ani do konce života, natož po jedenácti letech. Hledám všude, ale po Removi ani stopy. Začínám se bát Co když se mu doopravdy něco stalo? Nevzdám to tak rychle, co když potřebuje mojí pomoc... Co když se něco vážného v noci stalo? To bych si nikdy neodpustila... Remus mě jako jediný chápe... už bych byla do konce života o úplncích sama... Počkat, co to tam leží v trávě?... I přes nehoráznou bolest se snažím dojít co nejrychleji k oné věci... Ach bože Reme... Ničí mě pohled na tak bezmocného a poškrábaného Remuse. Co se asi v noci stalo... to kdybych si pamatovala. Nespouštím z Remuse oči. Je tak bezmocný. Sotva dýchá, ale já nemám dostatek síly abych ho vzbudila... Ale tady ho nenechám. ,,Reme vím že mě asi neslyšíš, ale musíš to vydržet, hned jsem zpět s pomocí" řeknu chraplavým hlasem a kulhavým krokem se rozejdu k našemu rodnému domu. ,,Matko, potřebuji pomoct!" zakřičím na celý dům když vstoupím dovnitř. Matka vyběhne z kuchyně ,,Co se stalo?" řekne jakmile mě spatří ,,Remus" poté co jí dojdou má slova se rozeběhne do temného lesa. Já jen tak nečinně stojím a popadám dech, bolest je stále nesnesitelná. Podlomí se mi kolena a já padám na zem. Očekávám prudký náraz, ale pouze cítím silné paže, jež mě zachrání před pádem. Poté už jen cítím jak mě ukládá do své náruče a odchází někam pryč. Bojím se o Rema. Poté jen z vyčerpání znova usnu...

O čtyři hodiny později..

Probudí mě jemné paprsky slunce. Ležím u sebe v pokoji na pokoji a slyším vzdálené hlasy mojí matky a otce. Znovu se hádají. Pokusím si sednout, mým tělem projede obrovská bolest. Zatnu zuby a snažím se nevnímat bolest. Prohlédnu si své tělo, objevila se mi další rána, tentokrát se mi táhla od klíční kosti až po žebra. Rána se pomaličku začala hojit, ale při mírném pohybu začala praskat a krev se začala po potůčcích valit ven. Zvedla jsem se pomalu na nohy a kulhavými kroky plné bolesti se snažila dojít až ke dveřím. Zachytla jsem se za kliku a otevřela dveře. Naproti mým dveřím stály dveře od pokoje mého milovaného bratříčka. Otevřela jsem dveře Remova pokoje a naskytl se mi pohled na stále spícího Remuse. Přikulhala jsem až k němu a se zatnutými zuby se snažila posadit. Nevím co se v noci stalo, ale něco pěkného to rozhodně nebylo. Remus ležel na posteli, stále se převaloval, na jeho tváři se usadil pot. Občas zasyčel bolestí. Co se mu asi zdá? Proběhlo mi hlavou. Lehce jsem ho pohladila po tváři, ihned se přestal vrtět ale stále měl v obličeji zvláštní výraz. Pomalu otevřel medová očka, jakmile si uvědomil kdo u něj sedí na posteli, ihned se snažil posadit. Nepovedlo se, stáhl rty do bolestného úšklebku a potichučku zasyčel ,,R-Reme?" promluvila jsem na něj chraplavým hlasem. Skenoval mě pohledem od hlavy až k patě ,,C-co se stalo?" zeptal se a pohlédl mi do očí ,,Netuším co se v noci stalo, ale určitě to nebylo něco dobrého" odpověděla jsem a znovu zatnula zuby bolestí, Remus si toho všiml a pohladil mě po tváři ,,Zvádli jsme spolu hodně úplňků, ale tohle..." řekl ,,To byl nejhorší úplněk co jsem kdy zažila" dodala jsem za něj prohlédla si jeho škrábanců na hrudi ,,Pamatuješ si něco?" zeptal se po chvíli ,,Pamatoval sis někdy nějaký úplněk, když jsi se přeměnil?" odpověděla jsem a pokusila se o úsměv, Remus jen zavrtěl hlavou a jen se na mě díval. Najednou na okno zaťukala zobáčkem menší sovička s nádhernýma temnýma očima jako noc. Pokusila jsem se vstát, zatnula jsem dlaně v pěsti a snažila se dostat kulhavým krokem k oné sovičce za oknem. Jakmile jsem otevřela okno, sova se vznesla do Remova pokoje a sedla si na Removu postel ve které stále ležel. Okno jsem nechala otevřené a zase si sedla k Removi do postele. Remus již vyjmul obálku z pařátů oné sovy. Remus zamyšleně četl dopis a občas se na jeho tváři objevil úsměv ,,Co je to za dopis?" zeptala jsem se po chvíli... jsem strašně nedočkavá... ,,Kamarád James píše, jestli bych nechtěl příští měsíc přijet" odpověděl, odklopil pohled od dopisu a usmál se na mě ,,To mě tu zas necháš samotnou?" řekla jsem smutně a po tváři mi stekla slza... Já vím, je to bezohledné. Ale já ho neviděla celý rok!... Remus na mě nej koukal a bylo vidět že přemýšlí ,,A nechtěla bys jet se mnou?" zeptal se po chvíli. Podívala jsem se na něj pohledem "To jako myslíš vážně?". ,,Ne Reme, akorát bych je zatěžovala" řekla jsem a na náznak že to myslím vážně, jsem začala vrtět hlavou ,,Alex, já mu napíšu a uvidíme... nechci tě tady nechat samotnou o úplňcích. Už ne" řekl a utřel mi slzu která mi tekla po tváři ,,Já-já" nestačila jsem to domluvit ,,Ne, nenechám tě tady" skočil mi do řeči a posadil se. Zasyčel bolestí a pokusil se postavit, zatnul všechny svaly a postavil se. Pomalým krokem došel ke svému psacímu stolu, vytáhl pergamen, pero, inkoust a začal psát...