Náměsíčníkova sestra✔️

Útěk

,,Hej ty" probudil mě šeptající hlas. Mužský šeptající hlas. Co mě udivovalo... Někdy jsem již tento hlas slyšela. Otočila jsem hlavu na onoho nově příchozího. Něco mi však na něm nesedělo, jako bych ho již někde viděla. Počkat... ,,Tati?!" udiveně jsem zamrkala a ihned se zvedla na nohy. Ona postava přikývla a začala něco hledat ve své kapse. ,,T-tati, proč jsi-" chtěla jsem se ho zeptat, ale přerušil mě ,,Teď nenáme čas na povídání, musíš pryč" pohlédl na mě a vytáhl z kapsy svazek klíčů. ,,A-ale co bude s tebou?" zeptala jsem se a nespouštěla z něj oči. Smutně na mě pohlédl ,,Se mnou si nedělej starosti, musíš zmizet" řekl a otevřel dveře od mé cely. Ihned jsem mu vpadla do objetí ,,Nenechám tě tady" zašeptala jsem mu do pláště a nehodlala ho pustit. ,,Musíš. Musíš se zachránit. Musíš ochránit své přátele. Udělej to pro mě a maminku. Prosím" zašeptal mi do vlasů a po tvářích mu začaly téct slzy. Poprvé jsem jej viděla plakat. Poprvé a naposledy. ,,Ne-nemůžu tě tu nechat" vzlykla jsem a ještě více si ho k sobě přitáhla. Pouze mě pohladil po vlasech a poté se se mnou přemístil k branám mého dočasného vězení. Pustil mě z objetí a lehce mě popostrčil v před. Bez jeho objetí jsem si připadala... Prázdně. Jako bych opustila kousek své duše a nechala ji poslat do onoho vězení místo mě. ,,Sbohem Alexio Lupinová" řekl a naposledy mi zamával ,,Ale ještě než odejdeš, musíš mi něco slíbit" jeho hlas nabral vážnější tón ,,Pomáhej těm, kteří tvou pomoc potřebují" dodal ,,Slibuji" zašeptala jsem a naposledy jej objala. ,,Jak smutné odloučení" zatleskal někdo vedle nás. Trhnutím jsem se oddělila od mého otce a podívala se na Abraxase Malfoye. Zavrčela jsem pár urážek na jeho osobu a poté se podívala na otce. V jeho očích se zračil strach. ,,Co by na to řekl Pán, kdyby vás viděl?" zeptal se a oba nás znechuceným pohledem prohlédl. Abraxas sáhl do své kapsy a nahmatal hůllku, kterou na mě namířil. ,,Alex běž!" zakřičel můj otec, vytáhl hůlku a namířil jí na Abraxase. Naposledy jsem na něj pohlédla a poté začala utíkat na co nejdál odsud. ,,Avadakedavra!" bylo poslední co jsem slyšela z hádky dvou čarodějů. Z mých očí začaly téct potůčky slz, přes které šlo špatně vidět. Běžela jsem. Bežela jsem tak daleko, jak mi nohy stačily. Běžela jsem bez přestávky, stále se ohlížejíc za sebe. Doběhla jsem až k hradu, jež byl vždy v mých snech. Stále jsem se nezastavila. Proběhla jsem bránou a namířila si to k obrovským dřevěným dveřím. Otevřela jsem je,všechen ruch ustal a pohledy se stočily na mě ,,P-pomozte mi prosím" bylo poslední co jsem vypustila z úst a poté upadla na zem. Zpět do oné příjemné temnoty. Zpět tam kam patřím.

Takže vás vítám u druhé kapitoly za tento den... Protože jsem se strašně moc těšila na tuto fázi a nemohla se dočkat zítřka (Měla bych asi pít míň kafe), musela jsem ještě něco připsat... Takže se MOŽNÁ dnes dočkáte další kapitoly. Já vím jsem hrozná 😂. Jinak, doufám že se vám můj příběh líbí. Popravdě netuším jestli dám už jen deset kapitol nebo ještě víc. Osobně mám radši delší příběhy, ale to je pouze na vás, takže můžete napsat názor zda budete chtít delší příběh nebo kratší 👇. Budu se na vás těšit u další kapitoly, tak zatím 👋

-EmilllyBlack