Náměsíčníkova sestra✔️

Mám skočit?

Alexia seděla na Astronomické věži již nějakou tu dobu a stále vzlykala. Věděla, že pláč jí jejího milovaného bratra zpět nepřivede, ale slzám se prostě nedá ubránit. Již začínala mít stuhlé a promrzlé tělo od studeného větru. Přišlo ji, že k oné zemi přimrzne, jako rampouch.

,,Jaký má můj život vůbec smysl?" zašeptala si pro sebe a pomalu se postavila. Pomalým krokem přešla k zábradlí a opřela se o něj. Co by se stalo, kdyby skočila? Vzpomněl by si někdo na ni? Záleží vůbec někomu na malé uplakané Nebelvírce? Posadila se na zábradlí. Studený kov ji ihned začal pálit tam, kde měla odhalenou pokožku. Kdo by se vůbec zajímal o někoho takového, jako je ona? Pomalu se pošoupávala rukama do předu. Čelila studenému větru a kovu, jež jí pálil, jako ledový oheň. Rozhodla se skočit.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

,,Ať tě to ani nenapadne!" zašeptal ji do ucha chlapecký hlas, když se okolo jejího chladného těla obmotaly teplé a svalnaté paže, které ji vtáhly zpět do bezpečí. Medovlasá dívka se podívala přímo do rozbouřeného oceánu. Přímo do jeho očí. ,,Co tě to napadlo Al?" zašeptal a přitiskl si ji do medvědího objetí. Byl slyšet pouze silný vítr, jenž ohýbal korunami stromů, jakoby nic. ,,Chyběla bych ti?" zeptala se jej tichým a vyčerpaným hlasem, jež byl plný bolesti. Chlapec se zasekl v pohybu a odtáhl si ji od těla na délku jeho paží. ,,Co to je za hloupou otázku?" usmál se na ni milým úsměvem, který uměl pouze on. Oba si hleděli do očí.

Bouřka se uklidnila a místo ní na nádherný tmavě modrý oceán vysvitlo krásné, medově zlaté slunce. ,,Siri?" zašeptala a stále nespouštěla pohled z jeho bouřkově modrých očí. ,,Je mi zima" zasmála se tichým a nakažlivým smíchem, protože se Sirius začal smát také.

,,Tak pojď, ať mi tu neumrzneš" usmál se na ní a přehodil přes její ramena svůj kabát. Společně opustili Astronomickou věž a mířili si to přímo na Nebelvírskou kolej. ,,Jsi v pohodě Alex?" přiběhl k ní Regulus a obejmul ji silným stiskem. ,,Jsem v pohodě Regu, nemáš se čeho bát" usmála se na něj a zabořila hlavu do jeho hrudi. ,,Regulusi!" zavrčel Sirius a probodl jej pohledem. Regulus medovlasou dívku propustil z objetí a ve spěchu na ni mrkl.

Alexia se musela potichu zasmát, jak je jejich nenávist dětinská, ale poté si znovu vzpomněla na Remuse. Nedokázala by si odpustit, kdyby měli mezi sebou stejný vztah jako Sirius s Regulusem.

Dorazili na Nebelvírskou kolej a sedli si k již hořícímu krbu, z něhož sálalo velmi přívětivé teplo. ,,U Merlinových fuseklí, Alex, jsi v pořádku?" přiběhla Lily a vtáhla ji do medevědího objetí, až Alexia začala lapat po dechu, kvůli nedostatku kyslíku. ,,L-lily, k-k-kyslík" sýpala medovlasá dívka ,,Merline, promiň" Lily ji pustila z objetí a zatvářila se na zlomek vteřiny provinile. Pouze na zlomek vteřiny, poté se spustila lavina. ,,Alexio Lupinová, můžeš mi vysvětlit, co to bylo za scénu v té učebně?!" vyštěkla a spražila ji rodičovským pohledem. Alexia se ani nestačila divit jejím změnám nálad. ,,Evansová, ty trpíš rychlýma změnama nálad?" vešel do společenské místnosti James Potter a prohrábl si své tmavé hnízdo-které mimochodem nazýval vlasy. ,,Ztichni Pottere!" vyštěkla na něj a Alexii bylo jasné, že James se jen tak nedá. ,,Ale notak Evansko, přece by jsi nebyla zlá na svého budoucího manžela?" pozvedl jedno své obočí a touto větou rozpoutal bouři. Sakra hodně velkou bouři. Lily se napřímila a už si to štrádovala k Nebelvírskému chytači.

Alexie se nenápadně zvedla z pohovky a rychlým krokem odběhla společně se Siriusem do pokoje Pobertů. Jakmile se dveře zavřely, propukla Alexia v nezastavitelný záchvat smíchu. Sirius se k ní přidal a přitom pomalu rozdýchával rychlý útěk. Zpoza dveří bylo slyšet ječení a nadávání jejich zrzavé kamarádky. Alexia se rozesmála ještě více, když k nim do pokoje přiběhl i uřícený James. ,,Křehká jako květinka" podtkl a oddychl si, když si lehl na svou postel. To už prožívala Alexia třetí záchvat smíchu.

-EmilllyBlack