Náměsíčníkova sestra✔️

A kdy můžu jít domů?

Již pět dní leží jedenáctiletá dívka v nemocnici u Svatého Munga. Při onom útoku ztratila hodně moc krve. Navštěvovat ji chodí pouze její náhradní rodiče. Chlapci James, Remus a Sirius zůstávali nedobrovolně doma. Remus byl celý nesvůj, nespal ani nejedl. Jak by mohl? Měl oni velikou starost. Alexia mu ukázala světlou stránku jeho života. Vždy dokázala najít dobré věci i v tom největším zlu. To na ní zbožnoval. To na ní obdivoval. To na ní miloval. Byla jeho světlem v temné uličce. Byla jeho malá sestřička, jež mu dělala svět štastnějším. Kdyby se jí cokoli stalo. Kdyby zemřela. Celý život by byl zamlklý, smutný a bez života. Protože ji měl rád. Každá lidská duše touží mít někoho jako byla ona. Někoho komu se můžeš svěřit. Někohu kterému můžeš věřit. Někoho, kdo tě vždy podrží i v těch nejtěžších situacích. Taková ona byla, je a bude...

Pohled Alexie...

Již pět dní ležím v nemocnici u Svatého Munga. Prý se rychle zotavuji, ale mám tu jestě chvíli být. Doufám že se Remus moc nestresuje. I když je to velice pravděpodobné. On byl vždy takový. Opatrný, dochvilný a stresující. ,,Zlatíčko, jak se máš?" návštěva. ,,Doreo, mám se čím dál více lépe. Podle mě budu moct za chvíli odejít" usmála jsem se na právě příchozí mé adoptivní rodiče Doreu a Charluse Potterovy. ,,To jsme ale velice rádi. Remus je celý rozrušený. Nejí, nespí a stále nevnímá" přesně tohle jsem nechtěla. Starostlivý Remus ,,Prosím můžete ho sem přivést? Chci s ním mluvit" řekla jsem klidným hlasem a zamyšleně se podívala na nezajímavý bílý strop. ,,Ovšem" řekl Charlus a i s Doreou se přemístili zřejmě do domu Potterových. Po chvíli se před mou postelí objevily tři osoby. Dorea, Charlus a můj milovaný bratříček. ,,Alex" vydechl Remus se slzami na krajíčku. Natáhla jsem ruce do předu. Zřejmě to pochopil a ihned mě začal tiskout v pevném ale opatrném objetí. Ach jak mi chyběla vůně čokolády, inkoustu a pergamenu. Takto přesně voněl můj bratříček. ,,Já- já myslel jsem si že jsi- že" malé potůčky slz se mu valily ze slzných kanálků ,,Opravdu si myslíš že bych odešla bez rozloučení? Můj bratříčku tohle ještě není konec, zdaleka ne" řekla jsem a přivřela oči ,,Neopustím tě, ne ted a ani za nekolik minut, hodin, dnů, měsíců, či let. Vždy totiž zůstanu tady" dotkla jsem se jeho hrudě na srdci ,,Tam zůstanu a nikdy tě neopustím" dodala jsem a sundala ruku z jeho hrudi. ,,Slečno, velice nerada ruším váš rozhovor, ale musíte vypít tento lektvar" postavila přede mě jedna ze sestřiček menší lektvar, jenž vypadal jako bahno a zapáchal jako Jamesovi staré ponožky. Udělala jsem znechucený obličej a následně všechen lektvar vypila. ,,Fuj, to je nechutný!" zavrtěla jsem hlavou abych přestala myslet na tu ohavnou chut. Ovšem neúspěšně. Remus se jen uchechtl a stále sledoval mou znechucenou grimasu. ,,Čemu se směješ? Ani nevíš jak je to nechutný! Představ si, že já tohle musím pít každý den!" zavrčela jsem na něj jako vzteklé malé vlče a začala ho probodávat pohledy. Remus se začal smát na celé kolo. Chyběl mi ten jeho utišující smích. Jeho smích bych poznala i hluchá. On má jedinečný smích. Takový který má on, nenaleznete nikde jinde než u mého bratříčka. Zavrčela jsem ještě jednou a udělala naoko uraženou. Remus se po chvíli přestal smát a napodobyl mě ,,Ahoj, já jsem Alexa Adromeda Lupinová-Potterová, jsem strašně urážlivá a trpím změnou nálad. Mám velice ráda svého skvělého a úžasného bratříčka" napodobyl můj hlas ,,Tak za prvé Remusi Theodore Lupine, tohle nezní vůbec jako já. A za druhé, je sice velice krásné jak si tu zvyšuješ ego, ale musím tě upozornit, že mě s mým egem neporazíš. Jsem moc silný soupeř" ušklíbla jsem se na něj a vyplázla jazyk. Také na mě vyplázl jazyk. Ze dveří vyšel muž v bílém plášti ,,Slečno Lupinov- eh, pardon Potterová. Nepřemáhejte se, zítra bychom vás mohli pustit a tak musíte nabrat hodně sil. Pokud se ovšem budete přepínat, může se vše zhoršit a vy se zde více než týden ještě zdržíte" řekl klidným, ale i varovným hlasem a upravil si hranaté brýličky ,,Omlouvám se" řekla jsem a sklopila pohled ,,O mě tu však vůbec nejde. Jde tu o vás a taky o ostatní lidi, kteří by potřebovali lékařskou pomoc. A vy jim akorát zabíráte lůžko" ,,Je skvělé, když poznám upřímného člověka jako jste vy" neodpustila jsem si ironický ton hlasu. Doktor se usmál a odešel stejnými dveřmi, kterými přišel...