Náměsíčníkova sestra✔️

Obřad Smrti

Medovlasá dívka se probudila visíc na železných okovech v místnosti smrdící zatuchlinou, plísní a Merlin ví čím vším. Chtěla věřit, že je tohle všechno jen sen a ona se brzy probudí... Spíše noční můra. Stále si v hlavě přemítala nezajímavý rozhovor mezi nimi a plešatým černokněžníkem, avšak jediné slovo z rozhovoru, které ji přímo propalovalo díru do mozku, bylo 'Obřad'. Nevěděla jaký obřad na ně čeká, ale bylo jí jasné, že to brzy zjistí. 

Kousek od ní se pomalu probíral její bratr. Nenáviděl toto místo z celého srdce a to tu byl sotva dva dny. Chtěl se vrátit domů. Za přátely. Za rodinou. Za Miou. Při myšlence na onu mladou Havraspárku mu zrůžověly tváře. Ještě, že byla v místnosti tma a jeho sestra jej neviděla se červenat. ,,Dobré ráno" řekl a protáhl se ,,Hm..." odpověděla Alexie a stále hleděla na dveře, které by se podle ní měly brzy otevřít. Měla pravdu. Dveře se ve vteřině rozlétly do všech stran a dovnitř vešla osoba zahalena v černém plášti a masce. Přešel k nim a jeden po druhém je osvobodil z železných pout. ,,Nedoporučoval bych utíkat" řekl Smrtijed hrubým hlasem bez kapky citů a otočil se ke dveřím. Alexia se postavila ,,Kam jdeme?!" řekla a zamračila se. Smrtijed se na ní otočil ,,To již brzy zjistíte" odpověděl a v jeho hlase byl náznak úsměvu.

Smrtijed prošel dveřmi a pohlédl na dva vlkodlačí sourozence ,,Pohněte kostrou, obřad se již chystá" ušklíbl se a pokynul jim rukou, aby si pospíšili. Sourozenci na sebe pouze pohleděli a poté se společně se Smrtijedem proplétali spletitými chodbami.

,,Konečně jste nás poctili vaší návštěvou" zašklebil se Plešoun a ihned na jejich zápěstích spočinuly okovy. ,,Doveďte je na jejich místo!" rozkázal Plešatý černokněžník a usedl na svůj "trůn".

Oba sourozenci viseli na železných provazech uprostřed jim neznámých obrazců a snažili se vzpamatovat ze situace. Házeli sebou. Křičeli na všechny strany. Snažili se osvobodit. Vše marné. Přistoupil k nim Smrtijed zahalen v černém plášti a utáhl jim okovy ještě více. ,,Obřad může započít" vyslovil tato tři slova a najednou se vše stalo tak rychle. Pán Zla přistoupil k oběma vlkodlakům a položil své dlaně na jejich hlavy. Z dlaní černokněžníka byla vyslána temná energie mířící přímo do jejich mozků. Jakoby se svět zatočil a poté oba vlkodlaci upadli do černo černé tmy.

Pohled Alexie...

Z ničeho nic se objevím uprostřed tmy. Není to taková ta uklidňující tma, kde víte, že brzy skončí, protože nastane den, nýbrž depresivní tma, ze které nelze utéct. Vtahuje vás do sebe a vy cítíte jak se potápíte v černo černém oceánu. Máte pocit, jako by jste měli každou chvíli zemřít, ale nemůžete. Chtěli by jste, aby vše skončilo, ale nejde to.

Vedle mě se objeví vlk, avšak ne hmotný, nýbrž můj patron. Cítím tlak v srdci, jako by mi říkal, co mám dělat. Vlk se najednou pohne napravo ode mě. Dívá se na mě, nebo tak mi to alespoň přijde. Jako by mi říkal, že mám jít tudy. Na nic nečekám a půjdu za ním, přeci jen, co se může stát že?

Našlapuji potichu a pomalu, jako by se měla černota každou chvíli propadnout a mě vtáhnout s sebou. Můj patron se z ničeho nic zastaví a začne vyprchávat, jako by umíral. Ihned se ta ním rozběhnu, ale mé nohy jsou jak na běžícím páse... Nemůžu se hnout z místa. ,,Počkej na mě!" vykřikla jsem, ale i tak jsem věděla, že mi to nepomůže.
Z ničeho nic se vše začalo točit, chytla jsem se za hlavu a zavřela oči. Byl to pocit jako když se protahuji vodovodní trubkou. Chtělo se mi zvracet.

Po chvíli pocit ustal. Otevřela jsem své oči a rozhlédla se po... krajině? S tázavě zvednutým obočím jsem se rozhlédla po krásné krajině a všimla si něčeho na opačné straně, než jsem stála já. Byla to postava. Hubená a vysoká. Ihned mi došlo kdo to je. Uprostřed mezi námi se zjevil můj patron. Vyber si stranu zašeptal Pán Zla a zabodl své krvavé oči do mého patrona a sledoval každý jeho pohyb. Patron se rozhlédl a pomalu levitoval ke mě. Na tváři se mi rozlil úsměv, ale jakmile jsem spatřila hůlku Plešouna, věděla jsem, že tak jednoduché to nebude.

,,Imperio" vyštěkl a namířil hůlkou na mého patrona. Ten se ihned otočil na opačnou stranu a plul vzduchem k Plešounovi. Nevěděla jsem co mám dělat. Cítila jsem jak můj patron uniká společně s polovinou mého srdce. Mé srdce se pomalu měnilo v prach. ,,Ne!" vykřikla jsem co nejhlasitěji to šlo, avšak jsem nevyslovila jedinou hlásku. Mé hrdlo bylo vyprahlé a toužilo tekutině.

Vše bylo zlé. Zkoušela jsem vše. Křičet. Rozběhnout se za ním. Osvobodit jej z kletby. Nic nefungovalo. Lehla jsem si do trávy a stočila se do klubíčka. Byla jsem zoufalá. Propadla jsem v pláč, avšak nešel slyšet. Pálily mě oči od slz, avšak slzy nikde. Měla jsem pocit, že jsem bezmocná. Nemělo cenu se dál snažit zachránit svého patrona. Nemohla jsem nic dělat...

Avšak naděje zde stále byla. Z ničeho nic byl slyšet můj pláč. Po tvářích mi začaly stékat slzy. A u mých nohou se tyčil můj patron. Rozhodl se.

Probudila jsem se na tom stejném místě, kde jsem byla předtím. Všechny pohledy spočinuly na mě a mém bratrovi, jenž se již také "probudil". Pohlédla jsem na něj, avšak jsem rychle odvrátila hlavu. Byl jiný již od pohledu. Měla jsem z něho zvláštní pocit.

Zdravím vás u nové kapitoly 👋. Jak jste si užily prázdniny? Já celé prázdniny proseděla doma na zadku😅 Jak jinak že... Jinak Remusova část příběhu bude na další kapitole... Zatím🖐️😊

-EmilllyBlack