Náměsíčníkova sestra✔️

Ples 2/2

Procházeli studenými a tichými chodbami Bradavického hradu. Od nikoho by jste neuslyšeli ani hlásku. Zkrátka nepotřebovali komunikovat slovy, nýbrž svýmy pocity, které z toho druhého přímo vyzařovaly.

Pomalu se blížili ke konci chodby, na jejíž stěně byly připevněny mohutné ebenové dveře, jimiž jste mohli vstoupit do Velké Síně. Hudba se již linula zpod ebenových dveří a hlasy hlučných žáků byly slyšet snad až za hradby Bradavického hradu. Za těmi dveřmi se odehrávalo cosi kouzelného, něco co vás zlákalo otevřít dveře a užívat si harmonii hudby. Přede dveřmi bylo naprosto vylidněno, sice sem tam nějaký pár postával, ale jinak zde nebylo ani živáčka. Což bylo na takto velikou školu neobvyklé.

Z pohledu Alexie...

Regulus otevřel dveře vedoucí do Velké Síně a mě se naskytl pohled na tu krásu. Všechny stoly kromě katedry z místnosti byly ty tam. Všude byly rozvěšeny ozdoby různých velikostí a druhů. Ze stropu padaly kouzelné sněhové vločky, jež jakoby připomínaly baletní představení drobných víl, které tančily s lehkostí a s krásnými úsměvy na rtech. Každý člověk, jenž se zde nacházel, byl oblečen do slavnostní róby a užíval si onen jedinečný večer, který mohl strávit po boku svých přátel a blízkých. Vše vypadalo perfektně.

,,Sedneme si někam, nebo chceš jít hned na parket?" zeptal se Regulus a lehce si poupravil své onyxově zbarvené vlasy. ,,Zatím si někam sedneme a počkáme až tam bude víc lidí" usmála jsem se na něj a ihned si to namířila k menším stolečkům, které si jen tak postávaly v rohu místnosti. Byly totiž obloženy menšími pochutinami a také punčem, který tu samozřejmě nesměl chybět. Fuj jak já nemám ráda punč.

Usedla jsem na jednu menší židličku a počkala na můj dnešní doprovod. Musela jsem uznat, že mu to dnes velice slušelo. Tím nechci říct, že někdy jindy mu to nesluší... Prostě chápeme se ne?

Po delší době se u katedry objevil ředitel Brumbál a rozhodl se začít svůj proslov. ,,Drazí žáci a kolegové, tímto proslovem a následným přípitkem bych vám chtěl popřát hodně štěstí do nového roku, který se již rychle blíží (pozn. au. Takový zvláštní psát o tom, že je konec prosince a ono ve skutečnosti je začátek února) a také hodně úspěchů, kterých mnoha z vás a jistotou dosáhne. Avšak musím vás upozornit, aby jste neusnuli na vavřínech. Ne vždy bude vše jednoduché, jak se zdá. Dobrá, nehodlám vás nadále zdržovat... Užijte si dnešní večer s úsměvem na tvářích" řekl ředitel a nakonec pozvedl svou čiši naplněnou až po okraj čímsi tmavě rudým.

,,Pojď tančit Lex" usmál se na mě Regulus a vložil mou dlaň do té své. Přikývla jsem a během chvilky se objevila na plném parketu lidí. ,,Víš..." začal Regulus a lehce se poškrábal na zátylku. Vypadal velice nervózně. Jakoby každou chvilkou měl vyplivnout plíce. ,,Myslím, že tě-"

Z ničeho nic se vše propadlo do temnoty. Neslyšela jsem jediný tón hudby, která celou místnost naplňovala. Necítila jsem tu zvláštní vůni punče, která se rozléhala snad po celém hradě. ,,Alex" jakobych slyšela jemný hlásek, jenž mě volal. ,,Alex" byl stále blíž a blíž. ,,Sakra budeš už vstávat? Věř, že snídaně na tebe nepočká" z ničeho nic se z tak příjemného a milého hlásku stala načasovaná bomba, která vše do posledního kousku zničila a nahradila vše krutou realitou.

Otevřela jsem jedno své oko. Nademnou se skláněla žena s hnědými vlasy a vařečkou v dlani. ,,Tak budeš už vstávat?" svraštila nademnou obočí, otočila se na patě a vypochodovala z místnosti ve které jsem se nacházela. ,,Nezapomeň ještě pak vyvenčit Ťapku" dodala a poté jsem slyšela vzdálené kroky.

Bylo tohle všechno jen pouhý sen?

Moc se omlouvám, že jsem tady s tím tak pozdě, ale byla jsem celý den pryč. Snad pochopíte, že jsem líná si to po druhé přečíst a tak tam jistě budou nějaké chyby.

-EmilllyBlack