Náměsíčníkova sestra✔️

Chodba

Seděla na židli s knihou u obličeje a snažila se nevnímat všechny její myšlenky. Ale jak by mohla? Každou chvílí myslela na Siriuse. To ON ji připravil o její první polibek. To ON jí právě roztrhal srdce na miniaturní kousky. Trápilo ji to. Moc. Ale trápilo ji něco ještě více. Remus. Nevěřila mu. Pohádala se s ním, jen kvůli tomu, že měl pravdu a ona ji neviděla. Tak moc jej chtěla zpět, ale od jejich hádky spolu nemluvili. Nevěděla, jestli se o tom se Siriusem dověděl, či ne. Vlastně, jí to bylo celkem jedno. Od jejich poslední hádky se vše změnilo... Remus se stal znovu tím tichým a moc nezapojujícím se mladíkem, který by radši celý den proseděl v knihovně s knihou u nosu a Alexia se uzavřela sama do sebe. S nikým nemluvila, dokonce ani s Lily Evansovou... A to bylo tedy co říct. Celé dny proseděla v knihovně, nebo u sebe v pokoji, kde musela poslouchat nespokojené vrčení svých spolubydlící, které se stále dohadovaly, co si mají vzít na sebe. Po chodbách hradu chodila jako duše bez těla. Kruhy pod očima přímo zářily na její vybledlé pokožce. Vypadala hůř, než při úplňku. Zvedla se z židle, na které doposud seděla a s knihou v ruce opustila knihovnu. Chodby Bradavického hradu byly prázdné. Ani se nedivila. Všichni teď totiž byli ve Velké síni a spokojeně přežvykovali svou večeři. Zatímco ona nejedla. Zbyla z ní jen kost a kůže, což nejsou zrovna moc dobré podmínky pro vlkodlaka. Na konci rozpoznala nepatrný pohyb. Pohlédla na postavu zahalenou v hábitu se znakem Zmijozelské koleje. Jeho onyxové vlasy odrážely odlesky loučí, jež byly přidělány na stěnách. Jeho bouřkově modré oči měli skoro stejnou barvu jako jeho vlasy. Svými černými perlami těkal po liduprázdné chodbě a až po chvíli si všiml drobné Nebelvírky, jež jej 'nenápadně' jedním okem sledovala. Jeho rty se upravili do nepatrného úsměvu a začal se pomalu přibližovat k dívce. Od té chvíle, co jej srazila k zemi, se potkávali pouze o hodinách a občas na chodbách. Zastavil se pouhých pár kroků od ní a upřeně jí hleděl do tváře. Naklonil lehce hlavu na stranu, jako to dělávají psi. Jako to dělávala ona. Zvedla svůj pohled ze země do jeho očí...Musela zaklonit hlavu, protože byl nejméně o hlavu větší než ona. ,,Ahoj" promluvil po chvíli ticha. ,,A-Ahoj" zašeptala skoro neslyšně. Uváděl ji do rozpaků, i když si to nechtěla přiznat. Oba bratři Blackovi ji svým způsobem přitahovali. ,,Neměla bys být na večeři?" zeptal se a na chvíli pohlédl na louč, ozařující její obličej. ,,Ráda bych se zeptala na to samé" zvedla svůj pravý koutek úst a přeměřila si jej pohledem od hlavy až k patě. Svůj pohled znovu přesunul na její drobnou postavu ,,Nemám hlad" vysvětlil a upravil si kravatu, jež byla zdobená Zmijozelskými barvami. ,,A ty?" dodal a pohlédl na knihu, jež se schovávala za její paží ,,Neměla jsem hlad.... A- a navíc jsem měla lepší věci na práci" vysvětlila a poohlédla se po chodbě ,,Lepší věci na práci, než jídlo? Tuhle Alexiu neznám..." Promnul si svou bradu a nasadil přemýšlející obličej. ,,Ne, ty mě neznáš vůbec" řekla a pohlédla na jeho pomalu se měnící obličej. Nadzvedl své pravé obočí a lehce přivřel svá oční víčka. ,,Pravda" vydechl a přistoupil o kousek blíže ,,Neznám tě" přistoupil tak blízko, až se svými těly skoro dotýkali ,,Ale chtěl bych tě poznat" zašeptal těsně u jejího obličeje a pohladil ji po tváři. Z konce jeho prstů přímo směřovaly výbojky elektřiny do její rozpálené pokožky. V břiše jí vybuchl celý roj toho strašného hmyzu a nechala se utápět v jeho onyxových očích.

Hello... Vítám vás u nové kapitoly... Jéééj... Tak schválně, ke komu se Alexia hodí více... Sirius vs. Regulus... Můžete psát do komentářů👇

-EmilllyBlack