Náměsíčníkova sestra✔️

5 years later...

,,Vstávej špíno!" zakřičel někdo těsně vedle mého ucha. Otevřela jsem oči a zamračila se. ,,Ani vyspat mě nenecháš!" zasyčela jsem na něj a zvedla se ze země. Dnes měl být úplněk. Již několikátý za tu dobu, co jsem tady. Stihla jsem mezitím rozdrápat všechny zdi a dveře v mé blízkosti. Proto ta cela vypadá ještě hůře než před pěti lety. ,,Dnes se musíš připravit na schůzku" zavrčel a odešel z mé cely doprovázený silným prásknutím dveří. Přitlačila jsem si dlaně na uši. Pokaždé při úplnku dělají největší hluk aby mi dělali zle. ,,Hlasitěji by to nešlo?!" zavrčela jsem a sedla si na studenou zem. Nikdy mě na jejich schůze nebrali a najednou si to rozmysleli? Zvedla jsem se a následně přešla ke zdi, na níž byl vytesán drápem křížek se jménem mé matky. Zabili ji. Sprostě ji zabili před mýma očima. Nikdy nezapomenu na její oči, jež při každém úderu strácely jiskru. Jiskru plnou odhodlání. Jiskru plnou statečnosti. Jiskru plnou lásky. Nikdy nezapomenu na její úsměv. Ten úsměv, jenž mě dokázal postavit na nohy a bojovat. Bojovat za všechny, jež si to zaslouží. ,,Jdeme!" vyprskl mi do obličeje Abraxas a chytl mě za paži. Zavrčela jsem na něj a snažila se ze všech sil vyvléknout a utéct. Smrtijed mě dovlekl do nějaké místnosti, na jejímž konci byla klec s pouty a obojkem. Bylo mi jasné kam mě vede. Vešli jsme do oné cely, nasadil mi pouta, obojek a zamkl dveře. ,,Zvířata patří do klece" pronesl a za ním se objevili i ostatní Smrtijedi. Po chvíli přišel i samotný Pán Zla. Za okny již pomalu panoval večer a já se připravovala na přeměnu. ,,Mí drazí přátelé, sešli jsme se zde, abychom uskutečnili rozhodnutí" řekl Plešoun a letmo na mě pohlédl ,,Jistě jste si všimli našeho hosta" dodal a všichni mě začali probodávat pohledy. Poslední paprsek slunce se blýskl v okně a začala noc. Měsíc vyšel na povrch. Po celé místnosti se objevily paprsky Měsíce, jež se pomalu blížily ke mě. Jako vlny tekutého stříbra se ke mě hrnuly až se první dotkl mé ruky. Zúžily se mi vzorničky a mým tělem projela velice známá bolest, na kterou si ani do konce života nezvyknu. Vykřikla jsem, několikrát. Mé tělo začalo mohutnět, tvořily se mi drápy, chlupy a špičatěly tesáky. Stávala jsem se znovu tím monstrem. Tím krvelačným monstrem, které by teď nejraději spořádalo velkou hromadu lidského masa.

Pohled jednoho ze Smrtijedů

Viděl jsem ji. Viděl jsem tu dívku, jež jsem znal celý život. Jež se právě teď přeměnila na krvelačnou nestvůru, vrčíc a štěkajíc na vše co od ní bylo blíže, než mělo být. Ach, Alexio... Ani nevíš, jak bych tě chtěl vysvobodit. Ale musel jsem to udělat. Musel jsem se jím stát...Pro tvé dobro. Pohledem přejížděla celou místnost, až se zastavila na mě. Natočila hlavu lehce na stranu... Vypadala jako nechápavé štěně... a zahleděla se na mě těma červenýma vraždícíma očima. Její pohled se vpíjel do mého. Ale nakonec uhnula pohledem a zavrtěla hlavou, jako by se jí něco zdálo. Ne Alexio, nezdálo...

Pohled Alexie

Ležela jsem v oné kleci, pouze ve svých starých šatech. Tedy pozůstatcích z nich. Na těle se mi objevily nové rány. Zřejmě z přeměny. ,,Konečně jsi se vzbudila" odfrkl si Abraxas, odemkl a za paži mě vytáhl z klece. ,,Trochu příjemnější být nemůžeš?!" vyštěkla jsem, když mě začal nemilosrdně tahat k východu z místnosti. On se pouze uchechtl a poté mě hodil na chladnou zem v mé cele. Musím vymyslet plán. Musím se odtud dostat.

Vítám vás u další kapitoly... Jelikož dnes odjíždím pryč (Mimo Wi-Fi), tak netuším jestli stihnu vydat další kapitolu. Možná až v pondělí. To bylo jen takové info... Jinak vám chci strašně poděkovat za vaši podporu...Jste úžasní ❤️♡

-EmilllyBlack