Náměsíčníkova sestra✔️

Kde jsi?

Je to již měsíc, co má sestřička zmizela a stále se s tím nemohu srovnat. Nemohl jsem ji ochránit. Nemohl jsem udělat nic. Ale chtěl jsem. Chtěl jsem najít jejího únosce a zničit ho. Pomstít se za mou sestru, jež právě teď jistě trpí a nebo je již ... . Ne nemohu si ani představit, že by moje malá sestřička... ,,Remusi?" Ani se nemusím otáčet a vím, komu ten hlas patří. ,,Remusi, stalo se to už před měsícem. Nesmíš být tak zamlklý. Musíš být takový jako dřív" dodal a poplácal mě po rameni. Povzdychl jsem si. Budu si to dávat za vinu až do konce mého života. Má postel se pod jeho vahou prohla. ,,Slyšíš?" Zeptal se a podíval se do mých očí. Odvrátil jsem pohled, vstal a postavil se před okno. Zahleděl jsem se do dálky a přemýšlel, kde je asi má milovaná sestřička. ,,Je večeře, tak pak přijd" Řekl a opustil náš pokoj. Očima jsem přejížděl po skelné tabuli a představoval jsem si každý náš společný moment. Jak asi strávila úplněk? Merlinovi asi doopravdy nestačí, že jsem přišel o rodiče. Ještě moji sestru mi vzal. Ukápla mi malá slza, ale ihned jsem si ji utřel rukávem svého děravého svetru. Pak mi ale zakručelo v žaludku a rozhodl jsem se jít na večeři. Dveře jež vedly z našeho společného pokoje jsem otevřel a následně zavřel. Rychlým krokem jsem se vydal směrem do Velké síně, kde by měla být údajně večeře. Ovšem to by nebyl Dvanácterák, kdyby mi něco netajil. Otevřel jsem obrovské dveře do Velké síně a jakmile uvidím usmívající se trojici Pobertů, je mi jasné že něco není v pořádku. Přišel jsem k Nebelvírskému stolu a s nadzvednutým obočím jsem hleděl na ty tři blázny. Dvanácterák poklepal na místo vedle sebe a tím mi dal najevo, abych si sedl. To jsem také udělal ,,Co se tak tváříš Náměsíčníku?" Zeptal se mě Tichošlápek a ještě více se usmál ,,Co máte v plánu?" zeptal jsem se a podezíravě si je změřil pohledem. ,,Nic" Udělal nevinný obličej Dvanácterák a stále se díval ke stolu Zmijozelských žáků. Zamračil jsem se. Dříve jsem se do takových akcí zapojoval, ale po té události jsem se již ničemu nezasmál. Ani koutek úst nezvedl. Tichošlápek vytáhl zpod hábitu svou hůlku, zašeptal formuli a pod stolem švihl hůlkou. Najednou se nad Zmijozelským stolem objevily kyblíky plné nějaké zelené tekutiny a následně se vylily na žáky Zmijozelské koleje. Velká síň propukla v bouřlivý smích. Dokonce i ředitel Brumbál se usmál a pohledem vyhledal náš stůl. Pobaveně na nás mrkl a svůj pohled upřel na Zmijozelský stůl. Lucius Malfoy vstal a začal ze sebe všechen ten sliz sundavat. Ale jak bylo jasné, jen tak lehce to nepůjde. Všichni Zmijozelští vyběhli z Velké síně a zanechali za sebou velikou kaluž slizu. Po tomto představení mě hlad přešel. Zvedl jsem se a bez jediných slov za doprovodu nechápavých pohledů z Pobertovské strany jsem odešel zpět do chlapeckého pokoje...

Vítám vás u nové kapitoly. Ano přiznávám, sama s touto kapitolou nejsem spokojená a vlastně je docela nezáživná, ale alespoň tu máte jednu kapitolu z pohledu Náměsíčníka. Věřte, již brzy to bude lepší. Ne nebudu spoilerovat, těšte se. :D

-EmilllyBlack