Náměsíčníkova sestra✔️

Ohnivý bič

Křik. Pláč. Silné údery. Ozývalo se zřejmě z druhé cely. Již necelou hodinu tu někdo křičí z bolesti a já nemohu udělat nic pro jeho, či její záchranu. Užírá mě pocit, když vím, že někdo trpí a já mu nemohu pomoci. Ostatně sama na tom nejsem zrovna v pořádku a měla bych ležet, ale nemohu. Vymýšlím plán, jak se odsud dostat. Stěny jsou tvořeny z kamenů a nějaké pevné směsy. Dveře jsou železné. Okno se v této místnosti nenachází. Nemám ani svou hůlku. Což znamená, že pravděpodobnost útěku je minimální. Křik utichl. Naopak se otevřely dveře od mé cely a dovnitř vstoupil plešatý muž... Zda- li se dá tomu monstru tak říkat... ,,Už jsi vzhůru?" zeptal se a ihned poté mu na tváři vyrostl úšklebek. ,,Jak sis mohl všimnout" odfrkla jsem si a zamračeně na něj pohlédla. Zřejmě bych měla mlčet a dívat se jak mě pomalu bude zabíjet. Ale to by přeci nebyla Alexia Lupinová, s nevymáchanou hubou a drzostí v hlase. ,,Drzost ti nechybí ani po měsíci plném mučení?" optal se mě na další otázku, ale než jsem stihla odpovědět dodal ,,Zřejmě budu muset přitvrdit" v jeho očích zazářil plamen. Silný a mohutný plamen. Tentokrát jsem se lehce polekala. Kdo by se nelekl plešatého maniaka s vraždícím úšklebkem a plamenech v očích? Švihl hůlkou a na jejím konci se utvořil ohnivý bič. O tomto kouzlu jsem již četla. Zhrozila jsem se při pohledu na onu dábelskou věc a začala se pomalu posouvat do rohu místnosti. Pán Zla se rozesmál a pomalýmy kroky se ke mě přibližoval. Stále měl na tváři jeho nechutný úšklebek, plný zlosti, nenávisti ale také radosti z mého strachu. ,,Jak že zněla ta věta?" Hraně si promnul bradu ,,Ach, už vím. Jak to tedy bude s tou spoluprácí?" zeptal se a při pohledu na mou vystrašenou tvář se mu úšklebek na tváři ještě více prohloubil. Najednou jsem sebrala všechnu svou odvahu, postavila se na nohy a zamračila se. ,,Můj názor nikdy nezměníš, i kdyby jsi mě mučil sebevíc!" vykřikla jsem. Pán Zla se pouze zasmál ,,Uvidíme co řekneš po setkání s ohnivým bičem" řekl a vší silou švihl. Trefil se přímo do mých zad. Mým tělem projela obrovská bolest. Dokonce i Cruciatus bylo nic o proti tomu. Cítila jsem jak se kousky látky a mé kůže začaly připalovat. Švihl jím znovu. A znovu. Bil jím do mých zad a nepřestával. Ani mé bolestné výkřiky ho nedonutily zastavit. Pak jsem pouze upadla s bolestmi do temnoty. Do té sladké temnoty bez všelijaké bolesti a emocí. Do temnoty, ve které jsem měla radši zůstat a nikdy se neprobudit...

Hello! Vítám vás u nové kapitoly, doufám, že se vám bude líbit a nezabijete mě za to, jak jsou krátké. Jinak, kdyby jste měli jakýkoliv názor, či připomínku k příběhu, můžete mi napsat do komentáře :D. No nic, nebudu otravovat, stejně to nikdo nečte a budu se na vás těšit u další kapitoly.

-EmilllyBlack