Náměsíčníkova sestra✔️

Dáme závod?

Pohled Alexie...

Nastal den úplňku. Remus je celý bledý a nervózní, ostatně se cítí stejně jako já. Nenávidím úplněk a vše s ním spojené. Bolest, jež putuje mým tělem při přeměně je nesnesitelná. Ale bolest není to jediné, co mi na tom vadí. Bojím se toho, co se může o té noci stát. Můžu někoho zranit, či dokonce i zabít. Nejsem člověk, jenž by zabíjení považoval za koníček, či něco jiného. Taková nejsem a nikdy nebudu. Nenávidím se za to, že jsem krvelačná nestvůra toužící po mase a krvi. Nenávidím svou druhou podobu a své druhé já. Rodiče mi vždy říkali, že za to nemohu. Oni mě a Remuse nikdy nebrali jako nestvůry. Brali nás jako malá vlčata, jež si chtěla pouze hrát. Ale z každého vlčete vyroste velký, statný a hlavně nezkrotný a nebezpečný vlk. Vždy to tak bylo a vždy to tak bude...

Pohled z třetí osoby...

Mladí vlkodlaci se celý den vyhýbali očnímu kontaktu s ostatními a domlouvali se pouze mezi sebou. Věděli že to Jamesovi a Siriusovi nemohou říct. Alespoň ne teď. Každá minuta ze zbylého dne byla čím dál tím více těžší. Alexia ležela u sebe na posteli a odpočívala po náročné a velice lahodné večeři ,,Alex?" Zašeptal Alexiin bratr Remus ,,Musíme jít" dodal a lehce do své sestry štouchl prstem. Hnědovlasá dívka s karamelově medovýma očima se pomalu zvedla ze své postele a následovala svého o hlavu vyššího bratra Remuse. Mladý vlkodlak zavedl svou sestru do hlubokého lesa daleko od domu Potterových. Oba nechtěli aby se někomu něco přihodilo, to by ani jeden nesnesl. Zastavili se a vyčkávali až se měsíční paprsek dotkne jejich kůže a začne velice bolestivá proměna. Kulatý měsíc vyletěl nad koruny stromů a zazářil na jehličí modřínů, jež začalo odrážet ony paprsky. Byl čas se připravit na bolest. Odstoupili od sebe několik kroků a hleděli na plný měsíc. Začala přeměna, byly slyšet pouze výkřiky a později vytí. Byl to neuvěřitelný pohled na přeměnu dvou sourozenců, jímž se prodlužovaly kosti, tvarovala lebka, trhalo oblečení a narostly chlupy po celém těle. Každý by si říkal, že je to prokletí. A měl pravdu. Je velice těžké být vlkodlakem, cítit to co cítí jen oni a vidět to co nikdo jiný nevidí. Jejich smysly se v okamžiku změní, jejich touhy a potřeby také. Myslíte si že se najde několik lidí kteří by chtěli být vlkodlaci? Většina čarodějů a čarodějek se jich obává a nechtěla by být monstrem, nebo nad tímto vůbec nepřemýšleli. Ale najdou se i tací kteří to chápou a chtěli by jim pomoci. Ovšem vlkodlaci jako sourozenci Lupinovi jsou velice opatrní a jen málokoho si k sobě připustí blíže. Nevěří jim. Představte si, kdyby jste byli v kůžích oněch vlkodlaků. Věřili by jste jim?

Druhý den ráno...

Z pohledu Alexie...

Ležím na travnaté plošině uprostřed lesa nedaleko bydliště Potterových. Slunce mi svítí do prozatím uzavřených očí a já se chci otočit abych mohla ještě spát. Ovšem mi to moje tělo nedovolí. Otevřu tedy své oči a porozhlédnu se po okolí. Kousek ode mě leží Remus a spokojeně oddychuje. Sednu si a usměji se ,,U Merlina, co tu děláte běžte ihned dovnitř!" Vykřikla právě příchozí paní Potterová se svým manželem. Leknutím jsem málem nadskočila a zmateně si ji prohlédla. ,,Jamesi a Siriusi vemte Alexiu a my se postaráme o Remuse" Přikázala Paní Potterová a už si to kráčela k Remusovi. James a Sirius ke mě přišli a klekli si ,,Teď ti pomůžeme" řekl James ,,Jamesi nic mi není" řekla jsem a zvedla se na nohy. Zasyčela jsem pod návalem bolesti a zatla zuby. Kluci mě pozorovali ,,Vážně?" Řekl pohrdavě James a udělal úšklebek ala arogantní blbeček. Nadzvedla jsem jedno obočí a odfrkla si ,,Děkuji pane Pottere za optání, ale nejsem na tom tak zle abych nemohla chodit, narozdíl od vás" řekla jsem zdvořile a udělala ironickou poklonu ,,Ale drzá jsi dost" řekl. Vyplázla jsem na něj jazyk a kulhavým krokem ho obešla ,,Nechápu jak může být Remus tvůj bratr" řekl a prohrábl se ve vrabčím hnízdě. Otočila jsem se k němu čelem ,,Rodinu si nevybíráme, přátele však ano" řekla jsem a podívala se na Siriuse. Už vím kde jsem ho viděla, v jedné knize o čistokrevných rodinách. Sirius Orion Black, syn Walburgy a Oriona Blackových. Sirius jen přikrývl. Otočila jsem se a rychlejším krokem došla k domu. Jakmile jsem prošla dveřmi mého pokoje jsem si lehla do postele a odpočívala. Přemýšlela jsem nad hodně věcmi, ale jen jediná mi vrtala hlavou tak dlouho dokud nebyl čas oběda. Jak to, že se mě na nic neptali? Ano, toto byla ta záludná otázka, ale podle mě brzy dostanu odpověď. ,,Oběd!!!" Zavolala paní Potterová z kuchyně. Zvedla jsem se z postele a uháněla ke dveřím. Po bolesti nebyla ani stopa. Otevřela jsem dveře a uviděla Siriuse ,,Dáme závod?" zeptala jsem se a na obličeji mi pohrával úšklebek. Sirius se usmál a kývl. Připravili jsme se ,,Teď!" Vykřikla jsem a následně se rozeběhla. Sirius byl těsně za mnou a po velice krátké chvíli mě předběhl ,,Jsi pomalá!" Zavolal na mě. Jakoby se ve mě probudilo mé druhé vlkodlačí já a rázem jsem zvýšila rychlost. Proběhla jsem okolo Siriuse, jenž se na mě divně podíval. Vyplázla jsem na něj jazyk a běžela dál. Byla jsem již daleko od Siriuse. Zastavila jsem se, opřela ramenem o rám dveří a snažila se zklidnit zrychlený dech. Než jsem se vůbec stihla narovnat, ležela jsem na studené zemi a Sirius na mě. ,,Zvedni se" vyprskla jsem a začala se kroutit ,,Popros" Řekl hravým hlasem a ani o malinký kousek se nepohnul. Zakroutila jsem hlavou ,,Prosit nehodlám, nespadla jsem až na takovou úroveň abych prosila" řekla jsem rázně ,,Fajn" odfrkl si ,,Tady se mi dobře leží, asi tu tak zůstanu" dodal a uvelebil se na mě ,,Siriusi Orione Blacku, ihned ze mě slez!" Zavrčela jsem ,,Nebo co?" Zasmál se ,,Siriusi nepokoušej mojí sestru, ani nevíš čeho je schopna" řekl právě příchozí Remus ,,Prosímtě, co by mi mohla udělat?" Zeptal se pohrdavě Sirius Remuse ,,Tohle" řekl a vyhrnul si rukáv. Ano, kousla jsem ho... neměl mě štvát. Sirius ze mě slezl ,,Remusi, slíbil jsi mi že to nikomu ukazovat nebudeš!" Řekla jsem, vstala a skočila mu na záda ,,Zachránil jsem tě, mám to u tebe" řekl a usmál se. Sirius se jen usmál, vstal a utíkal ke stolu plného jídla. ,,Jeď můj oři, přímo ke stolu plného jídla!" Řekla jsem. Remus se zasmál a už i se mnou na zádech utíkal ke stolu. Před stolem zastavil ,,Díky za odvoz koníku" řekla jsem a poplácala Rema po hlavě. Remus zakroutil očima a posadil se na dřevěnou židli. Také jsem se posadila. Mezitím se všichni smáli Removu výrazu. Poté bylo slyšet cinkání vidliček a nožů o porcelánové talíře.