Náměsíčníkova sestra✔️

Jezero

Celý den probíhal stejně jako každé úterý, až na bolest jež pomalu ubývala. Stále jsem nemohla přijít na to, co se stalo v noci Napadl nás někdo? Ublížili jsme si s Remem navzájem? stále ty samé otázky. Remus mě stále přemlouval, abych jela s ním. Nemohla jsem, nechci být na obtíž. I kdybych chtěla, i kdyby s tím James Potter souhlasil. Nejela bych, bojím se. Co když tam zažijeme další takový úplněk? Už když jede Remus, nebude to jednoduché... O tom, že to bude jednoduché ani nepřemýšlím, ovšem bude vše těžké, vše má svůj háček... A já jsem také takovým háčkem. Chudák Remus, nemá to se mnou vůbec jednoduché ,,Alex? James to povolil, těší se až tě pozná" řekl z vedlejší místnosti Remus. Nevěděla jsem co mám říct, natož udělat. Vyřítila jsem se z pokoje a vběhla do Remova pokoje ,,Reme, kolikrát ti to mám říkat??? Nikam nejedu" vyjela jsem na něj ,,Ale jedeš, nesnaž se mě naštvat" řekl a praštil rukou do stolu. Byl naštvaný, takto jsem ho již dlouho neviděla. Nesnesla jsem, když byl někdo naštvaný a hlavně kvůli mě. ,,A proč se kvůli tomu rozčiluješ? Je to moje věc, jestli pojedu či ne!" vyštěkla jsem na něj, v očích mi šlehaly blesky a jemu také. Remus byl vždy chladná hlava, nikdy se nerozčiloval a když ano, tak ne kvůli blbostem. Za ten rok co byl v Bradavicích se změnil, hodně se změnil. Remus se zvedl ze své židle a postavil se přímo přede mě, chytl mě za ramena a nehodlal pustit. Šel z něj strach. Oči měl potemnělé a nebyli v nich ty jistkřičky, jež vždy míval. Udělala jsem krok vzad ,,R-Reme co blázníš? Nic jsem neprovedla" jeho pohled změkl a jeho stisk povolil, uvědomil si co dělá, ale pozdě. ,,Co se s tebou stalo? Než jsi odjel, byl jsi v pohodě" zašeptala jsem a malá slzička se vyklubala na povrch. Jen na mě hleděl, nic nedělal ani neříkal. Odešla jsem z jeho pokoje, vyběhla z domu a běžela hluboko do lesa. Nezastavovala jsem se. Dorazila jsem k velkému jezeru. Tohle místo mě vždy uklidňovalo a já si tu mohla vyčistit hlavu. Co se ti to stalo Reme? ptala jsem se v duchu, malé kapičky slz se prodíraly na povrch a já jim nechávala volný přístup. Přemýšlela jsem nad tím co se před chvílí stalo. Vedle mě praskla větvička, ihned mě to vytrhlo z přemýšlení. Otočila jsem hlavu za zvukem praskající větvičky. Stál tam. Stál tam on. Ten kvůli němuž jsem utekla k jezeru ,,Já- já nevím co to do mě vjelo" řekl a opatrně se vedle mě posadil ,,Můžeš mi odpovědět na jednu otázku?" zeptala jsem se a znovu spočinula pohledem na tmavou hladinu jezera ,,Ptej se" pobídl mě ,,Jsou Bradavice takové jak jsi psal v dopisech?" položila jsem mu otázku. Chvíli mlčel, než mu moje slova došla ,,Ano samozřejmě, proč myslíš že bych lhal?" zeptal se tentokrát on mě ,,Pověz mi o nich něco" řekla jsem. Mlčel, zkoušel se najít ty pravá slova, kterými by začal ,,Bradavice je kouzelnická škola, dělí se na čtyři koleje Neb-" začal vyprávět ale já ho vyrušila ,,Reme tohle všechno vím, četla jsem již toho hodně, chci znát tvůj názor" nadechl se ,,Je to... to nejkouzelnější místo, které jsem kdy viděl. Všude jsou kouzla, magie a máš z toho místa takový zvláštní pocit... Že tam patříš. Řeknu ti jednu věc, jakmile vstoupíš branami hradu dovnitř, už nebudeš chtít pryč" řekl svůj dlouhý monolog a já ho jen zaujatě poslouchala a hltala každé slovo ,,Těšíš se?" zeptala jsem se ,,Na co?" ,,Až znovu projdeš branami toho úžasného hradu?" zeptala jsem se, musela jsem znít jako malé dítě jež se vyptává hloupými otázkami. Remus se zasmál ,,Ano těším se" odpověděl. Milovala jsem jeho smích, byl tak uklidnující, tak milý. ,,Bojím se Reme" řekla jsem po chvíli ticha. Remus se na mě otočil, pohleděl mi do očí ,,A čeho?" zeptal se a zvedl jedno obočí ,,Bojím se že vše zkazím a přijdu o vše na čem mi záleží. Bojím se toho, co když půjdu do jiné koleje než jsi ty? Co když půjdu do Zmijozelu? Bude vše jinak? Kdo mi poté bude pomáhat o úplňcích" pokládala jsem jednu otázku za druhou ,,Alex, moudrý klobouk tě pošle tam kam patříš. A kdyby jsi se dostala do Zmijozelu? Jsem si jist že ty se do něho nedostaneš, jsi příliš milá a hrdá na to aby jsi patřila mezi ně. A o uplňcích ti vždy pomohu. Bude mi jedno v jaké budeš koleji, jsi má sestra a to se nezmění" odpověděl a pohladil mě po vlasech. Stále jsem byla ta malá holčička, jež potřebovala podporu. Stále jsem byla ta která se něčeho bála. Stále jsem byla Alex Lupinová, dívka, jež milovala svou rodinu nadevše ale stále se nedokázala postavit na vlastní nohy. Vždy ji pomohl. Pomohl její bratr Remus se znovu postavit na vlastní nohy a utíkat tak daleko, jak dokázala. To on byl její zachránce před temnými chvilami. To on ji vždy pomohl, at už byla v jakékoli nouzi. To on byl jejím bratrem. Bratrem, jenž byl na svou sestřičku pyšný, i když si ona myslela pravý opak. Myslela si o sobě že je zbabělec, uplakaná holčička, kazič všeho dobrého. Myslela si že si to o ní její bratr také myslí. A proto byla věčně uzavřená, ubrečená a nenechávala své srdce otevřené. V jejím srdci se ale vždy najde místečko pro něho... Pro toho kdo ji děla štastnou. Pro toho kdo ji vždy uctíval. Pro toho kdo byl na ni pyšný. Pro jejího bratra... Milovala ty chvíle kdy je mohla strávit s ním, kdy se smáli a povídali si. Ty chvíle, kdy byla štastná. Ty chvíle, kdy ji nenechal spadnout do hluboké jámy plné smutku a nejistoty. Proto ho milovala, vždy pro ni byl světlem v temné uličce. Vždy tu byl pro ni. Ale jak víme, tak každé světlo jednou uhasne, jinak by tma také nemohla existovat. Nikdo však nevěděl kdy tato chvíle nastane. Kdy to světlo uhasne a už jej nebude moct znovu rozsvítit. Mladá dívenka se světle hnědými vlasy a medovýma očima stále nevěřila, že tento okamžik někdy nastane. Nechtěla tomu věřit. Ale je jasné že tento okamžik jednou bude muset nastat. Kdy se bude muset postavit sama na vlastní nohy, bez svého bratra. Bez svého světla...