Náměsíčníkova sestra✔️

Dementní Malfoy

Medovlasá dívka se pomalým krokem došourávala k učebně lektvarů. Chodila se sklopenou hlavou jako tělo bez duše. Ti, kteří okolo ní procházeli na ní divně hleděli, protože věčně hlasitá Nebelvírka nyní byla jako duch. Kvůli vybledlé pokožce se na její tváři jizvy ještě více zvýraznily. Tmavé kruhy pod očima přímo svítily jako semafory v noční krajině.

Z ničeho nic se válela na zemi. ,,Čum na cestu Lupinová!" vykřikla nějaká blonďatá dívka. Zvedla se a lehce do Alexie kopla. Alexia byla totálně mimo tuto dimenzi a proto se pouze zvedla a pokračovala v cestě.

Všechno jí bylo ukradené. Dříve pilná a usměvavá Nebelvírka se změnila na chodící mrtvolu. Nezajímala se o známky. Pokaždé když otevřela knihu, vzpomněla si na Remuse. Pokaždé když jí někdo nabídl čokoládu, vzpomněla si na Remuse. Pokaždé, kdy vstoupila do pokoje Pobertů... A teď se podržte... Vzpomněla si na Remuse.

Neměla chuť se s kýmkoliv bavit, i když věděla, že nikdo z nich nepřipavil Remuse o život. Její přátelé si o ní dělali starosti, ale ona to nevnímala. Radši by byla, kdyby Remus byl v Bradavicích. V pořádku. Nejradši by si s ním vyměnila místo, aby on nemusel zemřít. Vše byla její chyba... Nebo, to si alespoň myslela.

Nesnesla skutečnost, že svého bratra již nikdy neuvidí.

Dorazila ke dveřím a silně na ně zaklepala. Vstoupila a prázdně pohlédla na profesora Křiklana. ,,Omlouvám se, že jdu pozdě pane profesore, ale zaspala jsem" zašeptala. Pomalým krokem a se sklopenou hlavou došla až k prázdné lavici. ,,Hele vlčku, kde máš svýho parťáka?" zasmál se bělovlasý chlapec a hodil po Alexii papírek. Alexie se zarazila a do očí se jí začaly vkrádat slzy. Její pocity a smysly byly daleko citlivější. Dnes byl úplněk. ,,Hej slyšíš? Kde je Lupin?!" vykřikl Lucius Malfoy a Alexia se přikrčila. Jeho hlas byl jako jehly, jež se zapichovaly do jejích ušních bubínků.

Všichni spolužáci se na ně otočili. ,,Tak slyšíš Lupinová?!" vykřikl a Alexia si přidržela u uší dlaně. ,,Je mrtvý co?!" Polkla vzlyk, postavila se a spražila pohledem onoho dementního Zmijozeláka ,,Dej mi pokoj Malfoyi! Nestačí, že mě trápí svědomí a bolí srdce, ještě ty mi to budeš připomínat!" vykřikla a z očí jí vytriskly slzy. ,,Chtěla jsem ho zachránit, ale nešlo to jinak. Bylo to jeho rozhodnutí" zašeptala, popadla své věci a se sklopenou hlavou odešla.

Profesor nestačil říci jediné slovo a navíc věděl, že by to stejně nemělo cenu, proto pokračoval v hodině a dělal, že se nic nestalo.

Alexia vyběhla na Astronomickou věž. Odhodila své věci na zem a postavila se co nejblíže je kraji. Její medové vlasy vlály ve směru větru, přičemž tvořili řeku plnou sluneční záře.

Její slzy padaly do útrob větru, tvoříc slaný déšť smutku a hněvu.

Sem tam byl slyšet tichý vzlyk, který ale odvál vítr.

Cítila se sama. Jakoby přišla o jediného člověka, kterému rozuměla a on rozuměl jí. Natáhla ruku před sebe a představovala si jeho tvář. ,,Bratříčku" vzlykla a ruku pomalu stáhla zpět do její původní polohy.

Sedla si na studenou zem a opřela se o stěnu věže. Potichu vzlykala a v duchu se proklínala. Nenáviděla se za to, že nepomohla svému bratrovi. Nenáviděla se za to, že ho nezachránila. Nenáviděla se za to, že ona žije a on ne.

Zdravím 👋
Znáte takový ten pocit, že už uběhlo pár let, ale vám stále nepřišel dopis z Bradavic? 😭

-EmilllyBlack