Náměsíčníkova sestra✔️

,,Stýská se mi Reme"

Na tělo jedenáctileté dívky dopadaly těžké kapky vody. Natáhla se pro svůj sprchový gel, jenž voněl jako vanilka a skořice. Milovala tuto vůni. Připomínala jí její matku. Ve chvíli kdy si na ni vzpomněla, zesmutněla. Měla svoje rodiče ráda. Opravdu moc ráda. Klidně by za ně i položila život, jen aby oni mohli žít. Ani na chvíli nepomyslela na to, že by její rodiče šli do pekla. Ano, každý dělá ve svém životě chyby, ale ona nevěřila na nějaké peklo, či nebe. Věřila, že až člověk umře, jeho duše zůstane stále na zemi. Na místě, kde si přál, aby tam zůstal, či se tam jednoho dne chtěl vydat. Nepochybovala o tom, že jí její rodiče pozorují. Pozorují nejen její dobré zkutky, ale i chyby. Onen sprchový gel rozetřela po svém nahém těle a poté jej smyla. Znovu se natáhla k poličce s její drogerií a vytáhla šampon, jenž voněl jako kokos. Tato vůně ji zase připomněla otce. Vždy voníval jako onen kokosový šampon. Bylo tu spoustu věcí, jež jí připomínaly její rodiče. Chtěla, aby viděli jak  budoú společně s Remusem dospívat. Jak budou zažívat ty nejkrásnější okamžiky. To se již bohužel nestane... Stekla ji malá slzička po tváři. Sice to vypadalo jako kapka vody z oné sprchy, ale ona ji cítila. Cítila jak slaná kapka se mísí s jinými kapkami. Nesnášela pocit slaboty. Sice byla velice mladá, ale prožila si toho hodně. A ještě si toho hodně prožije... Smyla poslední kapky onoho šamponu, z věšáčku si vzala bílý ručník a zabalila se do něj. Otevřela dveře od koupelny a rychlým krokem přešla ke své skříni, kde si vzala nové (suché) věci a následně se do nich oblékla. Ucítila svěží vůni vypraného prádla. Znovu ji to připomnělo rodiče. Byla zoufalá. Zbylo tu po nich tolik stop. Byla na sebe naštvaná. Mohla je zachránit...tedy alespoň si to myslela. Stýskalo se jí po nich. Milovala je. Byli pro ni vše... Sedla si na svou postel a zahleděla se do okna. Jakoby je mohla vidět za okny. Ozvalo se klepání, zavrzání a následné zavření dveří od jejího pokoje. ,,Co se děje Al?" tento hlas by poznala vžude a navíc takto ji říkal pouze on. ,,Stýská se mi" zašeptala a utřela si malinkou slzičku, jež se jí kutálela po tváři. Pomalu si k ní přisedl a ruku ji dal okolo ramen ,,Mně se také stýská Alex, ani nevíš jak" řekl a dlaní ji začil hladit po rameni ,,Jak to děláš Reme?" zeptala se stále hledíc ven z okna ,,Co?" otočil se na ní ,,Nedáváš své pocity skoro vůbec najevo. Jak to, že mě to nejde?" položila mu další otázku. Povzdechl si ,,Alex, nedávám své pocity najevo, protože o to nikdo nestojí". ,,Proč by jsi zrovna ty chtěla skrývat své pocity?" dodal a nadzvedl tázavě obočí ,,Nesnesu pláč, smutek, prostě to nemám ráda. Připadám si slabá. Slabá a ubrečená" vysvětlila a svou hlavu pootočila na svého bratra. Remus přikývl a zahleděl se do okna. Alexa ho napodobila a přitom si položila svou hlavu na Remusovo rameno.

Další kratší kapitolkaaaaaa... Doufám že se vám líbí můj příběh... Wow už se blížíme k 500 shlédnůtí a 50 hlasování. Jste prostě boží <3

~EmilllyBlack