Náměsíčníkova sestra✔️

Boj

Středa. Den, jako každý jiný. James se Siriusem trénovali na již brzký zápas se Zmijozelem. Remus byl Merlin ví kde. Peter se v pokoji cpal sladkostmi, div by nepraskl a Regulus v knihovně četl učebnice a připravoval se na zkoušku z lektvarů. Prakticky to byl takový normální a ničím nenarušený den. Tedy... Ne na dlouho.

Alexia se s Lily pomalu plížily po famfrpálovém hřišti a modlili se, aby je nikdy neviděl. Měli totiž smrtelně důležitý úkol. Sledovat dva Nebelvírské studenty, aniž by je zaregistrovali. Zkrátka se obě nudily a nevěděly co mají dělat. Obě se jako mrštné šelmy plížily a nezapomněly se schovávat za různé objekty. Připadaly si hodně moc nenápadně... Ehm, pro skupinku Nebelvírských hráčů moc nenápadné nebyly. Schovali se za jeden větší strom, kde se vešli obě a nespustily z dvou Nebelvírských hráčů zrak. Kupodivu si jich ti dva nevšimli. Mezitím co se dvě pohledné dívky schovávaly za stromem uprostřed hřiště se domlouval celý tým Nebelvírských famfrpálových hráčů. ,,Siriusi?" zašeptal nějaký vysoký hnědovasý chlapec Blackovi staršímu a ještě do něj drkl ramenem. Sirius se na něj otočil se zvednutým obočím ,,Tvoje fanynky jsou vážně všude co?" řekl, ušklíbl se a pohlédl na dvě dívky schovávajíc se za stromem. Sirius otočil pohled směrem, kam se díval a jakmile uviděl zrzavou kštici a medové vlny, ihned mu došlo, kdo je tajně sleduje. Uchechtl se a pomalým krokem se k nim začal přibližovat.

,,Problém! Subjekt číslo jedna se dal do pohybu! Míří naším směrem" zašeptala Alexia a pohlédla na zrzavou dívku. ,,Co budeme dělat veliteli?!" vyštěkla tiše medovlasá dívka a znovu pohlédla na přibližujícího se Siriuse, jemuž narůstal úšklebek na tváři. ,,Útěk!" vykřikla Lily a ihned začala opouštět útočiště. Alexii nejdříve trvalo, než se vzpamatovala, ale ihned poté vzala nohy na ramena a snažila se utéct co nejrychleji. Představila si, že utíká před svým největším nepřítelem. Díky tomu nabrala na rychlosti ještě více. Vběhla mezi stromy, které se postupem času začaly zabarvovat do podzimních barev. Bežela. Běžela co nejrychleji uměla, i když to měla být pouze hra. Je zvlášní, jak během jednoho okamžiku spadneme z nebes až na samotnou zem, kde se již nemůžeme zvednout a znovu odletět, protože na vás dolehla veškerá tíha, kterou jste střádali v sobě celý život. Tentokrát to bylo však myšleno doslovně. Alexia se během okamžiku válela v bahně a nad ní stál černý pes, který jí s radostí olizoval obličej. ,,Prosím, už dost! strašně to lochtá a je to nechutné!" začala se smát a přitom se snažila odstrknout černého psa z její blízkosti. ,,Siriusi!" vykřikla a propadla v úplný záchvat smíchu, když se Sirius proměnil zpět do své podoby a byl celý ušpiněný od bahna. Miloval její smích a proto se musel začít smát taky. Pomalu jejich smích utichal a oni si začali upřeně hledět do očí. Nastalo úplné ticho. Pouze si opláceli pohledy plné zvědavosti. Sirius se k ní pomalu začal přibližovat, ale Alexia na poslední chvíli uhnula ,,Kde to vůbec jsme?" musela se nějak z toho polibku vyvléknout. Nechtěla udělat znovu tu samou chybu. Až příliš moc se bála. Sirius se zatvářil ublíženě ale poté odpověděl ,,Ehhh nemám ponětí". Alexia se poškrábala v medových vlasech a poté si povzdechla ,,Jdu to tu prozkoumat. Jdeš se mnou?" zvedla se ze země a poté s otázkou v očích prohlédla na Siriuse. Ten pouze kývl hlavou a také se postavil na nohy.

Chvíli se procházeli po louce, jenž byla že všech stran obklopena stromy. Ani jeden neprohodil jediné slovo. Neměli důvod. Nechtěli narušovat harmonii přírody. Došli až k malé kamenné zídce, jež si tam nejméně patnáct let postávala a opřeli se o ni. ,,Siriusi?" zeptala se jej po delší chvíli. ,,Myslíš, že by bylo lepší, kdybych jsem do vašich životů nikdy nepřišla?" dodala a zahleděla se na daleké hory, jež se pyšnily svou výškou. Sirius se zasekl a pomalu na ní pohlédl ,,Jak to myslíš?" zamračil se a nespouštěl pohled z Alexie. ,,Tak jak to říkám" také na něj pohlédla. Sirius se zamračil ještě více ,,Al-" řekl, ale nestihl dokončit slovo. Před nimi se objevil muž zahalen v černém plášti a masce. Smrtijed. ,,Uteč!" vykřikl Sirius a stoupl si před medovlasou dívku. ,,Ne!" vyštěkla a vytáhla si hůlku z hábitu. Smrtijed nebyl pozadu a ihned po Siriusovi vyslal formuli ,,Mdloby na tebe!"
,,Protego!" Sirius vykryl jeho útok a poté na něj také vyslal formuli. Mezitím co byl Black starší zaneprázněn Smrtijedem, z opačné strany vyšel druhý Smrtijed. Toho si ihned všimla Alexia a začala útočit.

Dva žáci. Dva nepřátelé. Dvě bitvy. Čtyři kouzelníci. Pomalu Nebelvírským žákům docházely síly. Najednou z křoví vykoukla hlava zjizveného chlapce. Remus nehodlal dále sledovat, jak jeho přátelům dochází síly. Rozhodl se jednat a ryskovat. Postavil se a jedním mávnutím hůlky odrazil jednoho Smrtijeda na druhou stranu louky, kde sebou praštil o kmen stromu. Během vteřiny zmizel jako pára nad hrncem. Poté Remus pouze viděl, jak se černý závoj prachu vzdaluje od místa, které dříve bylo nejklidnější v okolí Bradavic. Alexia stále metala kletby, co jí síly stačily a nehodlala se tak lehce vzdát. Smrtijed byl stále plný energie, jakoby zabíjel mouchu plácačkou na mouchy a kdyby neměl tu masku, vsadím se, že na jeho tváři je lehký náznak povýšeneckého úsměvu.
,,Levicorpus" zašeptal přes masku Smrtijed. Alexia se objevila ve vzduchu s nohama u nebe. Poté ji Smrtijed odhodil na zem a Alexia kvůli nárazu upadla do bezvědomí. Oba chlapci po Smrtijedovi vyštěkli kletbu, ale jejich útoky Smrtijed zručně odrazil. ,,Expeliarmus" jedno slovo. Jedna formule. Smrtijed držel v ruce tři hůlky. Smrtijed Remusovi a Alexii přičaroval pouta a poté je poslal i se sebou Merlin ví kam.

Zdravím všechny🙌
Dočkali jste se další kapitoly😜 Jeej... To chce potlesk 👏 👏 👏 👏 👏 👏 👏 👏 👏
Co tak koukám... Tahle kapitola je zhruba třikrát delší než minulá... Další potlesk 👏 👏 👏 👏 👏 👏 👏 👏 👏

-EmilllyBlack