Náměsíčníkova sestra✔️

Propuštění z vězení 1.

,,Slečno Lupinová, prosím lehněte si, nesmíte se namáhat" volala na mě sestřička ,,Já se cítím zdravě, klidně bych šla domů už dnes" řekla jsem a ruku, jež jsem měla na okně jsem nesundala. Chtěla bych znovu pobíhat po lese a cítit vítr ve vlasech. Jako na koštěti. Tatínek mě na něm učil. Dá se říct, že ještě před tím než jsem začala chodit, uměla jsem létat. Nejlepší pocit ze všech, když padáte volným pádem a těsně nad zemí vyberete zatáčku. ,,Slečno, ještě si lehněte, aby jste měla více síly" vzdorovala mi pořád sestřička ,,Mám síly jako kentaur, nepotřebuji si lehnout" moje tvrdohlavé já se vyklubalo na povrch ,,Nebudu to opakovat do nekonečna, lehněte si!" vykřikla a ukázala na lůžko. Jen jsem se na ní podívala prosebným pohledem. Zavrtěla hlavou. Líným krokem jsem se došourala k posteli a lehla si. Chvíli jsem koukala kamsi do neznáma, sestřička mezitím odešla do vedlejší místnosti ošetřovat další pacienty. Mou myslí probíhaly různé myšlenky, ale jen jedna mě zaujala na tolik, že jsem si nevšimla příchozího lékouzelníka (po mudlovsku doktora). Proč na nás ten smrtijed zaútočil? ,,Slečno, po obědě vás propustíme" řekl lékouzelník  a začal si mnout bradu ,,Děkuji" řekla jsem nadšeně a rychlostí blesku jsem se posadila. Úsměv, jenž se třpytil na mé tváři ustal, když jsem si všimnula něčeho za oknem.
Ještě před chvílí zde bylo světlo, ale teď... jakoby se ze světa vytratilo štěstí. Obloha zčernala a oblaka zakrývala Slunce, jež se mermomocí snažilo ukázat své zlatavé paprsky. Neúspěšně. Lékouzelník stále hleděl do desek s pergameny a okolí nevěnoval sebemenší pozornost. Tedy, alespoň tak vypadal. Ani na jediný okamžik se neodíval jinam než na ony pergameny. Oči mu kmitaly z jedné strany na druhou. Obrátla jsem svůj pohled od muže v bílém plášti a znovu se zahleděla do okna. Něco bylo jinak... jakoby se mi to pouze zdálo. Oblohu znovu zdobylo krásné zlatavé slunce. Zavrtěla jsem hlavou ze strany na stranu, abych se ujistila, že se mi to nezdá. ,,Slečno, dáte si něco k jídlu?" zeptal se muž v bílém plášti ,,Ano, jsem celkem hladová" přikývla jsem a podívala se na něj. Jen se usmál a odešel mě neznámo kam. Po chvíli přišla sestřička a v rukou držela cosi, jež mělo připomínat jídlo. Udělala jsem znechucenou grimasu, pohledem těkala mezi pomocnicí lékouzelníka a "jídlem". ,,Máte tu jídlo" řekla a mrskla s ním na malý bílý stoleček, jenž postával vedle postel. Ihned zase vyplula z "mého" pokoje. Lžičkou jsem štouchla do oné věci, jež měla připomínat polévku. Lžička se od oné věci odrazila. Konzistencí "polévka" vypadala jako pudink ,,Tak tohle jíst nebudu, to radši umřu hlady" řekla jsem a vyplázla jazyk. Lžičku jsem položila na tác, na němž ležela v misce ona nechutná věc. ,,Slečno, musíte jíst" přišla sestřička a otevřela okno ,,Velice se omlouvám, ale tohle není jídlo. Jak mám vědět že mě nechcete otrávit" řekla jsem a podívala se na ní svýma karamelovýma očima. ,,Až toto sníte, budete moct odejít" odpověděla bez jakéhokoliv zájmu. Rozjasnily se mi oči a na tváři se mi udělal úsměv, ale poté znovu uhasl, když jsem si vzpoměla že tu onu nechutnou věc budu  muset sníst. ,,Tak to radši vyskočím ven oknem než abych musela jíst tohle" ukázala jsem na misku, v níž byla ta divná věc ,,Slečno, je to pouze na vás jestli to sníte nebo ne, ale jestli se odtud chcete dostat, tak být váma to sním" odpověděla a znovu odešla. Polkla jsem všechny drzé urážky na její osobu a s velikou chutí se pustila do polévkového pudinku...To byla ironie... (Ve skutečnosti jsem to vysypala do květináče ale pššššššššššššššššt)....Chudák kytička.... Prázdnou misku jsem odložila na stoleček a lehla si znovu do postele. Neustále jsem se převalovala z jedné strany na druhou a čekala až mě propustí z tohoto vězení. Stále nikdo nepřicházel. Už jsem uvažovala nad skokem z okna. Dokonce jsem si měřila jak je vysoko z onoho okna až na tvrdou zem. Je to hodně vysoko. ,,Slečno, můžete se obléct do oblečení, které leží na židli a poté můžete odejít. Mám zavolat rodičům?" Zeptal se lékouzelník. Přikývla jsem, vzala si věci ze židle a zmizela za paravánem. Již oblečená jsem vyšla zpod paravánu a sedla si na postel. Po chvíli přišli "rodiče", Remus, James, Sirius a za nimi i lékouzelník. Paní Potterová mě objala ,,Je ti lépe?" Zeptal se pan Potter ,,Ano je mi lépe" usmála jsem se na všechny v místnosti. Remus ke mě přiskočil a vtáhl mě do medvědího objetí. Objetí jsem mu opětovala ,,Konečně" pošeptal mi do vlasů ,,To jsem vám tak chyběla? Však jsem tu byla pouze pár dnů" odtáhla jsem se od něj a pohledem přejela po všech přítomných. Všichni kývli hlavou. Já jim vážně chyběla. Ani mě neznají, ale stejně mě berou mezi sebe. Lišácky jsem se ušklíbla a skočila Remusovi na záda. Zapotácel se, ale nespadl. Ruce jsem mu omotala okolo krku a hlavu mu položila na tu jeho. On mě chytl za nohy. ,,Konečně jsem vyšší než ty" usmála jsem se a rukou mu rozcuchala vlasy. Remus se zasmál ,,Tak kam to bude?" Položil mi otázku ,,Co nejdál odsud!" Vykřikla jsem a ukázala na dveře ,,Slečno, to asi nepůjde" ...

Hello my unicorns,
takže tu máme další kapitolu ...
Jak jsem slíbila, ještě dnes tu bude extra kapitola.

~EmilllyBlack