Prvotřídní trest

/4/

Znáte ten pocit, když poprvé v životě procházíte velkým a tak krásně sladěným domem a absolutně nevíte, kam vás tmavě fialově vymalovaná chodba dovede? Tak tak jsem se cítila právě já. V domě bylo téměř hrobové ticho, až jsem nechápala, kam všichni Tomovi hosté zmizeli. Chabé osvětlení ve mě vzbuzovalo obavy. Když v domě nikdo nebyl a byla téměř tma, vůbec na mě dům nepůsobil útulně. Naopak jsem pocítila strach, ale jen do chvíle, než jsem se ocitla na křižovatce domu. Odkud jsem mohla jít rovně do tmavě šedé místnosti, nebo doleva, kudy bych došla do rudé místnosti a nebo doprava, kde jako jediná místnost byla vymalovaná světlou barvou, kterou jsem nedokázala určit. Nejspíš šedá nebo světle fialová. Předpokládám, že by kuchyně byla nejsvětlejší, tak jsem bez váhání šla do místnosti pravo. Málem se mi zastavilo srdce, když jsem uviděla mužskou postavu u dveří, o které byla opřená se založenýma rukama. Obzvláště, když tam před chvílí ještě nebyla. Když jsem se k němu přiblížila, rozpoznala jsem v něm čtvrťáka od nás ze zdravky, černovlasého Roberta s temnýma očima. Tenhle hezoun v koženém motorkářském oblečení svíral v ruce sklenici s nějakým drinkem. Chtěla jsem se kolem něj nepozorovaně protáhnout, ale bohužel mě taky poznal a rukou přes dveře mě zastavil.

„Ahoj krásko, nechceš si jít zablbnout?“ Spustil na mě hned z úvodu ten slizoun. Nejspíš neví, že mám Adama, nebo mu alkohol nedovolil si to uvědomit. A nebo mu to bylo naprosto jedno. Chytil mě za pas a své velké ruce bleskurychle přesunul na můj zadeček. Hlavu, kterou už nebyl schopen ani udržet, položil na moje prsa ve vyzývavém výstřihu. Přitom funěl jako lokomotiva a z úst jsem ucítila odér vodky. No jo, co z vás chlast neudělá, že?

Jeho ruce jsem ze svého zadku ihned sundala a zvedla ho do vzpřímeného postoje. Byl jako hadrová panenka, no jistě. Přitom jsem si všimla, že za jeho silnou a svalnatou postavou je velký gauč a pochopila, že tady kuchyně opravdu není.

„Kámo, to by ti asi už ani nešlo,“ vysmála jsem se mu do očí a vymanila se z jeho sevření.  V tomhle stavu nebyl schopen ani jít rovně, natož se se mnou vyspat. Chtěla jsem se vrátit zpět a změnit směr, neodpustila jsem si s vítězným úšklebkem: „Navíc tady nejsem sama.“

„Ale někdy určitě, holka jako ty svolí všem,“ křičel ještě za mnou, když jsem se od něj vzdalovala a on mne nemohl dohonit.  Blbec! Co si o sobě myslí? Já nedám každému, nejsem lehká holka! A ani nikdy nebudu! Kašlu na něj, stejně za něj mluvila ta vodka.

    Když jsem se ocitla zpátky na té křižovatce s Robertový pohledem na mém pozadí, zaslechla jsem ránu a zvuk sypajících se křupek do misky. Na nic jsem nečekala a vydala se za zvukem. Ukázalo se, že ta rudá barva, která dokonale doplňovala šedou mramorovou kuchyňskou linku, byla kuchyně. Jak jsem čekala, Monča ke mě otočená zády, sypada křupky a další jídlo do misek. Tiše jsem se k ní přiblížila a z naší tašky jsem vytáhla na kuchyňskou linku druhou vodku, brambůrky a ty sýrové tyčinky.

„Ježíši, to jsem se tě lekla,“ uskočila úlekem a vytřeštila na mě oči. Když se ujistila, že to jsem jenom já, zase se uvolnila. Přesto jsem se jí smála a netrvalo dlouho a Monča se ke mě přidala.

„Promiň,“ Omluvila jsem se stále v záchvatu smíchu. Přestože se takhle lekáme schválně a pořád, vždy na to ta druhá skočí. Pamatuji, když mne naposledy lekla ona. Málem jsem dostala infarkt…

„Už jsem myslela, že nedorazíte,“ vyčetla mi naše zdržení. Určitě všichni víte, která část cesty na oslavu trvala nejdéle, že? V očích měla však úlevu, takže měla určitě radost, že jsme nakonec dorazili.

„Pomůžeš mi to odnést ven?“ Zeptala se mě s miskami v rukou, ale když jsem nasadila nechápavý výraz, ujasnila: “Všichni jsou venku."

„Venku?“ Žasla jsem. „Aha, už chápu, proč je v tomhle domě to hrobové ticho,“ zasmála jsem se klidně a uchopila misku brambůrků a balíček tyčinek. Jako ocásek jsem následovala Monču do chodbičky a odtud doleva chodbičkou, která nás měla dovést ven na zahradu. Jediné štěstí bylo, že už tam Robert nestál. Nestojím o další jeho kecy. Lekl mě však přicházející a nejspíš mě hledající Adam, který se na chodbu přihnal jako vítr.

„Kde jsi, zlato? Hledal jsem tě,“ vyčetl mi Adam ale, když mne spatřil, z jeho očí jsem četla úlevu.

„Zrovna jdeme zanést ven jídlo,“ objasnila jsem mu a až teď si všimnul Moniky kousek od nás.

„Půjdu s vámi,“ rozhodl se hned, že půjde s námi. Udivilo ho však, když jsem v rukou nenesla alkohol, ale jídlo. „Kde máš tu vodku?“

„V kuchyni na kuchyňské lince,“ vzpomněla jsem si. „Skoč pro ni a dojdi za mnou. Nebo já na tebe počkám.“ Rozhodla jsem nakonec a vracela se s ním zpět do kuchyně. Monču jsem nezdržovala a nechala ji jít.

Vstoupili jsme zpátky do kuchyně. Čekala jsem, že sám skočí pro vodku a půjdeme, ale místo toho mi vyndal jídlo z rukou a dal je na stůl stojící kousek od nás. Nechápala jsem ho, ale jakmile mě vzal pod krkem a políbil, pochopila jsem. Krátce a pomalu mě líbal. Hladila jsem ho ve vlasech a on mě uchopil za zadek. Polibky se po chvíli změnily na rychlé a vášnivé. V těsném objetí se na mě tiskl tak moc, div mi stačil dech.

Ahoj, máme tady další část. Doufám, že se vám bude líbit ❤️