Prvotřídní trest

/43/

„Nechmuř se tak,“ okomentovala můj kyselý výraz matka. Reagovala na můj pohled zaměřený na příjezdovou cestu, kudy neprošla ani jedna mladá mužská postava, jak jsem čekala. Musela jsem se tedy spokojit pouze s několika starými muži, díky kterým mé nadšení trpělo.

„Jak se mám tvářit, když je tady zábava jako v márnici?“ Odfrkla jsem dotčeně mámě, která se spolu s Pavlem pustila do čokoládové bábovky na malé teserce, která byla zároveň i balkon. Já se bábovky však ani nedotkla, neboť ještě teď mi bylo zle z té odporně dlouhé cesty a odbyla se pouze banánem.

„V tašce máš spoustu knih,“ navrhla máma s pokrčením ramen, čímž si vysloužila další můj pohrdavý úšklebek. „Nebo pokud ti nevyhovuje Romeo a Julie, můžeš jít na pláž.“

Ano mami, na Romea a Julii opravdu zvědavá nejsem, když se mohu podívat na film, který mi nezabere tolik času jako kniha plná dramatu. Druhý nápad zněl poněkud zajímavěji.

„Co by kamenem dohodil je moře,“ odvětila máma s pohledem na svůj ukazováček, kterým mi ukazovala příjezdovou cestu. „Podle Lucčiných instrukcí půjdeš přesně po té cestičce dolů, dokud nenarazíš na kamennou pláž, jež náleží moře.“

Nad jejím nápadem, který mi popsala jako pro blbečky, jsem se zamyslela. Je pravda, že jestli bych měla sedět ve svém pokoji a tupě zírat do nepochopitelné poezie, rozhodně se vyplatí vyrazit na nová místa. Tedy na zmíněnou pláž s mořem, které jsem nikdy opravdově neviděla. Tak proč se nepřesvědčit na vlastní zrak, zda je to ten okouzlující zázrak jako bývá v televizi?

    Nápad se proměnil ve skutečnost a já už za pár minutek musela vyslechnout pravidla slušného chování z matčina pohledu. Samozřejmě nebudu plavat daleko, budu na sebe opatrná a ani se s nikým nevyspím, mami. Jakmile se matka ujistila, že její dcera se bude konečně chovat jako mladá žena, s čistým svědomím mi rukou pokynula k propuštění. Čisté svědomí určitě mít nemohla, jelikož po pár krocích jsem si všimla, že sleduje každý můj krok směřující po trase, jež mi popsala. Nejspíš se chtěla ujistit, zda jdu správným směrem nebo v horším případě neodjíždím naším autem zpět domů.

    Já však v plánu neměla utíkat, naopak. Chtěla jsem alespoň jednou spatřit moře a nějakého snědého rodáka. Proto nebylo složité pod stíny stromů ochlazující horký vzduch následovat mladičký pár s malým dítětem mezi sebou po cestě do té doby, než se přede mnou rozprostřela pláž a do nosu mě neuděřila slaná vůně vzduchu. Hluboce jsem dýchala neznámý odér vzduchu a dekolt v horním díle plavek stejně jako stehna v minikraťáskách nechala napospas vřelým paprskům sluníčka. Mé rozjímání skrz smysly vyrušoval pouze dětský smích a slabounké narážení vln křišťálově čistého moře na fascinovaně seskupené kameny. Oči mé smysly jen doplňovaly, neboť mohly moře vidět v celé své kráse. I ony mě přesvědčily o jeho průzračnosti díky paprskům odrážejících se od její hladiny. Ta krása neznámého zázraku přírody mě okouzlila natolik, že jsem musela ještě několik vteřin nechat mořské vlny, aby do mých bosých chodidel narážely do té doby, než jsem zahlédla prázdné místo na jednom kameni. Svlékla jsem kraťásky, abych mohla dopřát opálení celému tělu a rozplácla se na vypodloženou deku. Tlumený smích dovádějících dětí mě momentálně tolik nerušil, jelikož mezi námi byla dostačující vzdálenost nato, aby mě nerušil při relaxaci, kterou jsem tolik potřebovala. Jediný, co jsem momentálně potřebovala nejvíce, byly sluneční brýle. Sluníčko peklo tedy slušně, to vám řeknu. V plážové tašce jsem se prohrabovala opalovacím krémem, peněženkou, telefonem, nicméně brýle nikde nebyly. Starosti o zničený zrak jsem zahodila v momentě, kdy jsem zachytila pohled tmavovláska, který projížděl skrz rozsáhlé moře na loďce. Jeho upřeným očím jsem věnovala maximální pozornost, avšak jen do doby, než se mé oči rozhodly prozkoumat celé jeho tělo. Jeho břišní svaly, které se při každém zabrání pádla napnuly, mě zaujaly daleko více než jeho pronikavé tmavé oči. A to ani nemusím zmiňovat svaly na pažích, kterých by byla škoda schovávat. Se zazubením jsem sebevědomě vypnula ňadra, než mi s lehkým úsměvem zmizel ze zorného pohledu. Páni, musím uznat, že to byl nejhezčí kluk, co jsem tady doposud viděla. Třeba to tady nebude zase tak špatný.

    Ať už tím zázrakem v podobě luxusního kluka nebo přímým svitem sluníčka jsem se zapotila tolik, že jsem měla chuť se zchladit. Nic jiného než skočit do moře se nenabízelo, tak není divu, že jsem mu vyšla vstříc. Divoké vlny mi olizovaly konečky prstů na nohou, dokud nemohly do své mokré náruče přijmout celé mé tělo, které pro něj mohlo být jako vetřelec. Vetřelec, jež nikdy neviděl slané přírodní koupaliště.

    Jakmile jsem si zvykla na osvěžující proud vody, přijala jsem náruč moře a mířila do větších hlubin, dokud jsem se dotýkala dna. Bylo to nádherné, ani slovy to posat nejde.

    Vše probíhalo bez problému, ale jakmile jsem pod nohama ztratila pevninu, zmocnila se mě panika. Ta, která vzniká jako následek fobie z hloubek. Můj zrychlený dech se ztotožňoval s rychle pádlujícíma rukama, které se snažily vrátit zpět na pevninu, ale mocnější a mocnější proud vody mi to neumožnil. Panika se stále stupňovala, až na mě zanechala následky. Pravo lýtko zmocnila síla křeče tak velká, že jsem si ji musela přitáhnout k tělu, což narušiilo rovnováhu a já bezděčně zmizela pod hladinou. Okamžik protnula šílená bolest chodidla, jak jsem dopadla na dno a to způsobilo marný pokus se dostat na hladinu. S bolestivým chodidlem a v křečích druhé nohy to šlo dosti těžko. Jindy by stačilo máchnout rukou a mohla bych se nadechnout vzduchu, dnes to ale nefungovalo. A tak mi nezbylo nic jiného než se záchvatem paniky pozorovat, jak bublinky kyslíku mizí nad hladinou.

Ahoj všichni 🤗. Jsem tady s novou kapitolou👌. Děkuju za úžasných 800 přečtení 😍. Moc si toho vážím 💓. Snad se vám můj příběh bude líbit i nadále 😇.