Prvotřídní trest

/23/

Pociťovala jsem nervozitu, když jsem opouštěla náš dům. Přesně za půl hodinu začíná konkurz, na který se mám dostat pomocí služeb hromadné dopravy. Obyčejně chodím všude pěšky, ale dnes to nešlo, protože bych se tam nestihla dostat včas. Asi to bude tím, že jsem byla po škole za přihlouplé připomínky na učitele a taky proto, že jsem si dala na svém vzhledu opravdu záležet. Než jsem vybrala černé džínové kraťasy s vysokým pasem a khaki crop top, které jsou pro mě nejpohodlnější oblečení v mém šatníku a zároveň nejhezčí, zabralo mi to poměrně dost času. S vlasy jsem se taky mazlila dobrou půlhodinu, kdy jsem je žehlila a vyčesala do vysokého culíku, aby vypadaly ještě delší než ve skutečnosti jsou. Když jsem si nanesla na řasy řasenku, na nedokonalosti na pleti korektor a jemně růžovým leskem na rty dokončila celé líčení, bylo opravdu pozdě. Až tak moc, že jsem myslela, že se tam nestihnu včas dostat. Proto jsem si na oči narazila sluneční brýle, nazula černé moderní sandály a vyrazila do ulic. Na MHD jsem nečekala vůbec, naopak. Kdybych na něj v běhu nezamávala, ujel by mi. Řidiči, který mi pohotově zastavil, jsem věnovala široký úsměv a s pohledem upřeným na město v denním světle se utápěla v nervozitě. Vypadám opravdu dobře? Co když se ztrapním? Budou tam i hezčí holky než jsem já? Co mě vlastně čeká?

    Naprosto jsem věděla, kde se agentura TOPFOTO nacházela, tudíž jsem neměla problém se tam s jazykem na tričku dostat. Ten jazyk přeháním, ale opravdu jsem se tam dostala tak tak. Přesně 3 minuty před zahájením jsem stála před tou moderní budovou, která mi možná změní celý život. Prošla jsem recepcí, kde mi pohledný muž oznámil, že na konkurz musím o patro výše. Nejistě jsem vystoupala schod po schodu a nestačila zírat. Na chodbě podél místnosti na lavičkách sedělo opravdu hodně dívek. Ty nervoznější postávaly po celé chodbě. Mě však nejvíce znervoznělo, že se ucházelo o místo modelky docela dost pěkných dívek. Monča měla pravdu, spousta děvčat měla na sobě něco pohodlného. Většina z nich byla ale silně nalíčená a pouze malá část z nich neměla na sobě žádné líčení. Uvidíme, zda měl Domča pravdu s názorem fotografů na líčení. Jsem vážně zvědavá, koho si vyberou.

Na první pohled mi padla do oka sympatická rusovláska stojící u okna. V očích měla nervozitu, ale pohledem z okna na slunečné odpoledne se ji snažila skrýt. Přistoupila jsem k ní a podívala se stejným směrem jako ona. Okno nám dávalo možnost nahlédnout na poloprázdné náměstí, které se lidmi jen hemžilo.

„Jsi nervózní?“ Zašeptala jsem, protože si mě vůbec nevšimla. Neměla jsem touhu se zde s někým vybavovat, ale tahle dívčina mi prostě padla do oka. Vyděšeně odtrhla svou nenalíčenou tvář od okna a pohlédla do té mé. Stačilo mi se na ni usmát a ona mi úsměv ráda oplatila.

„Strašně,“ přiznala se skloněnou hlavou. Nechápala jsem, z čeho může být nervózní. V upnuté minisukni a bílém tílku vypadala roztomile a zároveň elegantně. Navíc díky jejímu outfitu vynikla její štíhlá postava.

„Nemáš proč, jsi krásná,“ uklidnila jsem ji s milým úsměvem. Ona na mě jen nevěřícně zírala.

„To mi moc nepomůže, podívej se na támhletu holku u zrcadla,“ ukázala prstem na blondýnu stojící u zrcadla nanášející si rudou rtěnku na své úzké rty. Nemusím s ní ani mluvit a už vím, že to bude namyšlená fiflena. Jsem zvědavá, zda se porotě budou líbit její kočičí linky a tuny ostatních šminek na obličeji.

„Je příliš nalíčená,“ podotkla jsem, když jsem odhadovala, kolik kilogramů líčidel může mít na své podlouhlé tváři. „Myslím, že moc velkou šanci mít nebude.“

„Tomu nerozumím,” nechápavě svraštila obočí a já si všimla jejích zelených očí, které na mě upírala.

„Dočkáš se vysvětlení,“ tajemně jsem na ni mrkla a ona se jen zmateně pousmála. Historku od Domči, jaké dívky přijímají, jsem si raději nechala pro sebe.

Do rušné chodby plné dívkami jak štíhlými, tak i silnějšími, vstoupil pohledný mladý muž a tleskem si zjednal klid. Všechny přítomné se na něj otočili a napínavě vyčkávali.

„Zdravím vás všechny, jsem Robert Malý, hlavní fotograf agentury. Jsem rád, že vás na nás konkurz přišlo tolik. Jak už víte, vybereme pouze 20 dívek, takže konkurence bude opravdu velká.“ Porozhlédl se po všech, ale když narazil na můj upřený pohled, zdržel se u mě o trošku déle. Z jeho oči jsem nedokázala nic vyčíst, protože byl ode mně přes 3 metry

Snad jen to dobré.

„Mý kolegové se nacházejí v místnosti za těmi dveřmi u těch velkých oken, kam za námi po jedné budete chodit. Pořadí, v jakém nás budete navštěvovat, je čistě na vás.“ Prstem ukázal na dveře za sebou.   

„Snad nemusím připomínat, že vás čeká krátký rozhovor a vstupní fotografie. Přeji vám všem krásné úsměvy, který se cení nejvíce,“ zazubil se a elegantně zmizel za těmi dveřmi.

Chodbou vládla tak hustá atmosféra, že by se nožem dala krájet. Všechny dívky drásala nervozita, ale ty otrkanější obavy, jestli nemají rozmazanou řasenku či každou linku jinou. Hlupačky, uchechtla jsem se. Vzpomněla jsem si na Danču, co mi vyprávěla a přitom se musela podívat na ty tři fifleny, co stály poblíž těžce nalíčené blondýny. Všechny měli na sobě kýbl make-upu, tak mě vážně zajímalo, jestli si je někdo vybere.

Hlouček dívek nedaleko mě se dohadoval, kdo vstoupí do místnosti plných fotografů jako první, až se jedna odhodlala vejít do dřevěných dveří v tmavě hnědé barvě. Všechny oči ji sledovaly, ale když zmizela za těmi dveřmi, pustili se dívky do svých započatých konverzací. Mě však žádný z rozhovorů nezaujal, proto jsem další půlhodinu věnovala rozhovoru s tou rusovláskou. Vlastně se jmenovala Lucka a studovala gastronomii. Tak to umí úžasně vařit, hmmm. Už teď se mi začínají sbíhat sliny. Byla tak sympatická společnice, takže jsem si ani nevšimla, že je řada na mě. No řada vlastně ani ne. Sdělila mi to pouze dívka stojící opodál mě, která měla rozhovor i focení za sebou. Z jejího neutrálního výrazu v obličeji jsem nemohla usoudit, zda uspěla, ale já se sebevědomě zvedla ze svého místa na kožené lavičce a postupovala ke svým směrovým dveřím. Jedině ony mi ukáží další směr mého života.