Prvotřídní trest

/30/

„Slečna Marková? Nesu vám pizzu,“ sdělil mi příjemný ženský hlas, který mi právě podával stoh krabic s mým nejoblíbenějším jídlem.

„Děkuji mockrát,“ zazubila jsem se a ona mi věnovala stejně vřelý úsměv, než jsem za ní zabouchla. Není důvod se na mě mračit, když navíc dostala dýško, které běžně nedávám. Proč na svých osmnáctých narozeninách ale neudělat výjimku, že? Třeba přesvědčí konečně svého šéfa, aby jí přidělil tišší auto. Odmítám už ten skřípavý zvuk nadále poslouchat, jen abych si mohla jednou za čas vychutnat to nejlepší jídlo na světě.

Teď už zbývalo se s nákladem lahůdky opatrně procpat chodbou plných lidí. Tak moc jsem se snažila, aby mi ani jedna krabice nespadla na zem a bezpečně svůj náklad přemístit do kuchyně. Nedivila jsem se, když se mi povedlo postavit hromadu krabicí na jídelní stůl. Překvapená jsem byla až z toho, že celá kuchyně překypovala alkoholem navzdory tomu, že tady nebyli úplně všichni. Lihoviny bylo dokonce tolik, že i tácy s chlebíčky, chipsy a česnekovými jednohubkami s hroznami na vrch, se absolutně ztrácely.

Zábava byla téměř na bodu mrazu, neboť se v pár minutách všichni přítomní přemístili do obývacího pokoje. Asi jsem nemusela dlouho hádat, co tam dělali, protože cinkání skleniček mluvilo samo za sebe. Jestli takhle poklidně bude probíhat má oslava, přestože bedny s hudbou byly zapojeny čekající na jejich spuštění, zblázním se. Chtěla jsem tu největší oslavu, jakou si každý plnoletý může přát.

Tichý smích a cinkání panáků vyrušil pronikavý zvuk zvonku. Nehledě na vysoké podpatky, díky kterým mé nohy působily ve stříbrných šatech ještě delší, jsem doběhla ke dveřím. Kolik lidí se ale kolem mě protlačilo, jsem ani nečekala. Většina byla ze školy a hlasitě mě zdravila. Na jejich pozvednuté ruce s lahvemi alkoholu jsem jen ukázala směr kuchyně. Na samém konci mě však překvapily dívčí dlaně, které mě obejmuly zezadu. Široce jsem se usmála, neboť jsem věděla, komu hubené paže se stříbrným prstýnkem na prsteníčku patřily. Než jsem se ale stihla pohlédnout do obličeje, její hubené a dlouhé prsty zavadily o ty mé a zavěsily za ně dárkovou taštičku. Neodpustila jsem si radostné vypísknutí, když jsem z té roztomile růžovoučké taštičky vyndala lahev našeho nejoblíbenějšího vína. Když má dlaň ještě na dně taštičky zavadilo o nějakou papírovou věc, zarazila jsem se. Překvapeně jsem ji vytáhla a koutkem oka spatřila, jak jen Monča se zatajeným dechem pozorovala mou reakci. Papírová krabička lososové barvy ve tvaru krychle byla krásná už od samého pohledu. To jsem ale nevěděla, co se skrývá pod víkem toho papírového překvapení. Ihned po otevření se mi zatajil dech. Uvnitř na mě vykoukly naše společné fotky z těch nejlepších zážitků. Připomnělo mi to několik našich krásných chvil, až mi málem vyhrkly slzy štěstí. Opravdu jsem hezčí dárek v podobě vzpomínek od nikoho nikdy nedostala, proto to byl ten nejoriginálnější dárek, jaký jsem kdy dostala.

„Krásné narozeniny!“ Vypískla slavnostně, nehledě na to, že jsem se jí ovinula kolem krku a stiskla ji. Mám tu nejlepší kamarádku, kterou jsem mohla kdy přát!   

„Mimochodem, super výstřih,“ s úsměvem poukázala ukazováčkem na můj dekolt, když jsem opustila její náruč. Ano, měla jsem super výstřih hluboký téměř k pupíku, tudíž ukazoval více než měl. To však bylo úmyslné. Přece jsem chtěla ty nejlepší narozeniny ne? A k nim patří i svádění kluků ne?

„Si piš,“ mrkla jsem na ni a rozesmála se.

„Tak na co čekáš, tvé narozeniny se musí pořádně zapít!“ Zavelela před tím, než mě za ruku dotáhla do obýváku, kde to vypadalo jako v menším diskotékovém klubu. O světlo tmavého pokoje se postaraly barevně svítící světélka zavěšená různě po stěnách a decentní lampa u okna. Stůl, který normálně slouží jen na odložení ovladače k televizi a noviny, se prohýbal pod hmotností alkoholu a jídla. Dokonce už i hudba hrála, neboť se Petr, náš sexy spolužák, ujal role DJ a pouštěl naplno písničky z mého notebooku. Většina si hověla na pohovkách s panáky v dlaních, menší skupina tancovala na moje nejoblíbenější písničky před televizí, až jsem měla strach, že ji nějakým způsobem zneškodní a zbytek se zdržoval v kuchyni v přítomnost několika litrového alkoholu nalévající si ho do svých sklenic.

    Nedělalo mi problém uvelebit se na jedné z kožených pohovek a nalít si panák rumu. Monča nechtěla zůstat pozadu, protože mě bleskově opakovala a my si připily. Nikdo si nás moc nevšímal, i přesto, že jsme si nalévaly třetí panák. Až u čtvrtého, kdy se Monči podařilo  rozlít rum, všiml si našeho hojného popíjení Lukáš. O rok starší hezoun a nejlepší kamarád Roberta, který je motorkář a je pro každou špatnost, dotčeně namítl: „ A co my?“

Jeho pronikavý hlas protnul i hlasitou hudbu, čímž přilákal pozornost ostatních.

„Co takhle hromadný přípitek?“ Navrhla zaujatě Klára, blondýnka, která jako jediná světlovláska z naší třídy není falešná. Jedině s touhle sangviničkou se dá mluvit naprosto bez zábran a přetvářky.

„Má pravdu,“ vřískali souhlasně ostatní a už si nalévali své panáky kdejakou tekutinou, kterou si donesli. Můj alkohol připravený na oslavu ignorovaly a donesli si vlastní, neboť věděli, že by ten můj během hodiny vypili. Tolik alkoholu pro všechny přítomné by mě totiž stál asi majlant.

„Tak si to tady pořádně užijte,“ prohlásila jsem s alkoholem mezi prsty stojící na pohovce. Ano, musela jsem si stoupnout na pohovku, aby na mě bylo lépe vidět. „A nezapomeňte, že čím více alkoholu zbude na ráno, tím to bude horší.“

Po záchvatu smíchu, kdy si všichni představili svou opici a mě nalévající do nich zbylý alkohol, se všichni automaticky napili a atmosféra byla čím dál lepší. Více uvolněná. Tak moc uvolněná, že se rozhodly některé páry navštívit naše pokoje. No co, celý dům jsme měli jen sami pro sebe. Nevadilo mi, že na někoho přišly choutky a touha po uspokojení. Já měla totiž podobné plány. Však uvidíte sami.