Prvotřídní trest

/9/

Že bych se vzbudila šťastná, spokojená a plná pozitivní energie, jsem ani v nejmenším nedoufala. Při probuzení jsem se chytla za pekelně bolící hlavu a myslela, že umřu! To mám z toho včerejšího pláče! Podle hodin na mobilu bylo přesně 6 hodin. Opravdu paráda. Bolest hlavy se stále stupňovala a tak jsem zvolila možnost jít si pro prášek. Opatrně jsem scházela schody jeden po druhém. Co kdyby už byl někdo tak brzy ráno vzhůru? Jak jsem ale očekávala, nikdo tady nebyl, tak jsem bez problémů vzala z kuchyně prášek a zapila ho sklenicí vodou.

Když jsem se chtěla vrátit zpět do postele, všimla jsem si na stole vzkazu. Napsala ho máma, poznala jsem její písmo. Rychle naškrábané, ale naštěstí čitelné. Psala v něm, že jeli na celodenní výlet s jejím přítelem Pavlem a vzali také bráchu Peťu a jeho přítelkyni Natálii. Super, budu trčet doma sama! Ve spodním prádle jsem se pomalu vracela do pokoje a mou jedinou dnešní zábavou bylo lenošení v posteli. Zrcadlu jsem se rovnou vyhnula a skočila do postele. Zachumlala se a zavřela těžká víčka. Říše snů mě vtáhla do své galaxie a já zapomněla na celý svět a starosti.

    Spalo se mi klidně, dokud se zase nevracely noční můry, které mě provázely už v noci. Vzbudila jsem se celá zpocený s potem na čele. Než jsem se vzpamatovala, všimla jsem si, že mi zvoní telefon. Ale kde sakra je?! Vždy, když ho potřebuju, tak ho nemůžu najít. Ležel na zemi vedle postele, kam mi v noci spadl a na displeji svítila Mončina fotka. Už to ví? Načapali je všichni? Nechci jí to brát!

„Ano?“ Začala jsem zlehka. Na druhé straně se ozvalo oddechnutí. Asi vytáčela mé číslo dlouho.

„Ty jsi doma?“ Zajímalo ji. Nevím, proč má tak blbé otázky. Musela si určitě všimnout, že tam nejsem.

„Jo jsem,“ odfrkla jsem.  „Potřebuješ něco?“

„ No jo, chtěla jsem ti říct, že mě to s tím Adamem mrzí,“ skleslým hlasem hlesla do telefonu. Možná ji to mrzí, ale ne tak jako mě.

„Jak víš, co se stalo?“ Zvýšila jsem mírně hlas. Jak se to mohla dozvědět? To se takový informace šíří tak rychle?

„Libor nám přišel říct, že jsi odešla. Prý jste se bavili. Hele, a ty víš, kdo to byl za holku?“ Zeptala se na tu nejhorší možnou otázku, takže nebylo divu, že mi po tváři stekla slza.

„Byla to Blanka. Viděla jsem je!“ Vydechla jsem z plic a už hlasitě vzlykala do telefonu.

„To je kurva!“ Zaúpěla, ale pak si všimla mého tonu hlasu a uslyšela mé vzlyky. „Jsi v pořádku? Nemám se stavit?“ Její hlas zněl ustaraně a z toho tónu jsem poznala, že by mě chtěla jít utěšit.

„Ne, to je vpořádku. Povím ti všechno zítra ve škole. Ahoj.“ Odmítla jsem rychle a bleskurychle ukončila hovor. Zaplavil mě malý pocit viny, že jsem nepříjemná i na svoji nejlepší kamarádku, která mi ze všeho vždy pomůže. Její pomoc nepotřebuji, naopak chci být sama. Vybrečet se a pročistit si hlavu.

Když už mi došly všechny zásobárny slz a mé oči přestaly být červené, mohla jsem  vylézt z postele. Potřebovala bych se nějak odreagovat. Ale jak? Už to mám, půjdu si zaběhat. To mi vždy pomáhá. Vyběhám všechnu sílu, energii, emoce a hlavně smutek. Ten hlavně!

Na nic nečekám a jdu na sebe hodit nějaké sportovní oblečení. Sportovní podprsenka, tričko, mikina a kalhoty je základ mého každého odreagovacího běhání. Až si obuju sportovní boty, narazím si do uší sluchátka, pustím rychlé písničky a zamykám dům. Můžu vyrazit. Projdu zbytkem ulice po stranách s moderními domy. Celou dobu koukám dolů na cestu, aby si nikdo nevšiml bílého nádechu v mé tváři. Na konci ulice se cesta zužuje a navazuje na lesní pěšinku a vede do přírody. Ano, máme výhodu, že bydlíme na okraji města. Čistou přírodu máme téměř za rohem. Zdolám most, pod nímž je čistá řeka Melatínka a na světlé pěšince mezi vysokými keři se protáhnu. Rozběhnu se mírným poklusem po cestičce, která mě dovede do lesa. Na nic nemyslím. Jen vnímám všechen šum v přírodě a svůj zrychlený dech. I přes slabě puštěnou hudbu slyším cvrčky, zpívání ptáčků, louskání oříšků veverek a dýchám čistý vzduch vonící šiškami z různých jehličnanů.