Prvotřídní trest

/8/

Nezmohla jsem se ani na slovo! Ani svým očím jsem teď nemohla věřit, které sledovaly dvojici užívající si vášnivý sex bez ohledu na čas a hluk, který dělali. Nejvíce mě dorazilo, že jsem divoce cválající dívku na mužském klíně s blonďatými vlasy, poznala. Blanka, ta kurva! Zpod skákající Blankou zasténal Adamův zastřený hlas a bylo vymalováno! On mě před mým zrakem podvádí!! Adamovy dlaně ji popadly za boky a ještě zrychlovaly jejich rychlé tempo. U toho, kdy oba vyvrcholí, opravdu být nechci! Poslední pohled jsem věnovala Adamovi a práskla dveřmi tak moc, až jeden obrázek z chodby spadl na zem. Ubožák, ubožák, ubožák!

Oči mi zvlhly a já ucítila, jak se jedna slza přehoupla přes oční víčko a dělala cestičku po mé tváři. Přibývaly další a další slzy a já měla chuť rozbrečet se jako malá holka. Ovšem ne na chodbě. Aby mě někdo viděl, jak pláču na chodbě, jsem rozhodně nechtěla. Utíkala jsem do koupelny a v momentě, kdy jsem otevřela dveře, jsem uslyšela uvolněný vysoký ženský výkřik a mužské zasténání. Fuuj!! Udělalo se mi z nich tak špatně, že jsem málem hodila na tu nevinnou podlahu šavli. Zabouchla jsem dveře od koupelny a v hysterickém pláči se sesunula k zemi.

Vzlykala jsem tak hlasitě, že jsem si ani nevšimla, že na mě někdo mluví. Až když mě někdo chytl za levé rameno, jsem si uvědomila, že v místnosti nejsem sama. Otočila jsem se s uplakanýma očima na člověka, který mě hladil po tom rameni a přes slzy v očích poznala, že na mě upírá ustaraný pohled Libor.

„Sofie, co se stalo?“ Promluvil a svýma rukama mi zvedl mou skloněnou hlavu, aby se mi mohl podívat do tváře. Nechtěla jsem se na něj podívat, musela jsem mít rozmazané oči a musela vypadat strašně.

„Adam mě podvedl!“ Zakřičela jsem do jeho zmatené tváře a vztekle sundala jeho ruce ze svého obličeje se záměrem utéct. Tvářil se lítostně, ale to už jsem utíkala směrem ke schodům. Sletěla jsem je jako namydlenej blesk a utíkala směrem ke dveřím. Z obýváku bylo slyšet všeobecné veselí a smích. Aspoň někdo má dobrou náladu! Ten strašidelný dům mě vůbec nezajímal, chtěl jsem se co nejdříve dostat k domovním dveřím. Z nichž jsem vyběhla, nevšímajíc si pár lidiček zírajících na mě, proběhla otevřenou bránou a běžela domů v dešti. Alespoň, že už nebyla bouřka. Déšť jsem vůbec nevnímala. Myslím, že by nikdo nepoznal, zda pláču nebo mi líčidla rozmazal déšť. Bylo mi všechno jedno. Utíkala jsem stále rychleji a to dokonce i v botách na podpatku. Chtěla jsem přeběhnout cestu,po které projíždělo auto. Musela jsem zastavit, což byla chyba! Myslím, že kdyby mě srazilo by mi vadilo méně. Co mi ale vadilo bylo, že mě oprsklo, když vjelo do velké louže. Teď jsem byla mokrá do posledního vlásku a nitky. Přesto všechno jsem běžela dále. Ponížená a podvedená!

Zázrakem, že mě nesrazilo nějaké auto nebo si nezlomila nohu, jsem doběhla k našemu domu. Ten na mě působil smutně, ostatně asi jako celý svět. Oddechla jsem si, když z žádného okna nebylo vidět žádné světlo. Kdyby mě někdo potkal na chodbě, tak ho asi trefí. Myslím, že bych momentálně postrašila každé dítě, jaký ze mě bylo černý strašidlo.

Mobil mi ukázal můj rekord, že jsem se vrátila tak brzy: 00:22.

Naši už určitě museli spát, ale přesto jsem otevřela dveře tiše a vstoupila do tmavé chodby. Nijak jsem nesvítila, tuhle místnost znám nazpaměť a navíc nechci nikoho vzbudit. Mlčky jsem sundala vysoké a mokré boty a po špičkách stoupala do svého pokoje. Teď hlavně nikoho nevzbudit! V ložnici bylo kromě hrobového ticha slyšet ještě chrápání, takže jsem si oddechla. Bráchův pokoj jsme ani kontrolovat nemusela, věděla jsem, že není doma.

Po hmatu jsem procházela mým pokojem, až jsem se dostala k posteli a rozsvítila malou lampičku, abych měla toho drobet světla. Když jsem byla na cestě zavřít dveře, zastavila jsem se u zrcadla. Smutnýma a uplakanýma očima se na mě dívala se zlomeným srdcem, černými šmouhami pod očima rozmazanými řasenkou a linkami, zmoklými vlasy a mokrými šaty. Bylo mi z ní vážně do breku.

Když jsem se odtrhla od toho zrcadla, abych se odlíčila, přemístila jsem se ke stolku. Už jsem se nemohla koukat na ty černé šmouhy pod mými víčky. Sejmula jsem ze sebe šaty a ve spodním prádle skočila do postele, kde se zachumlala do peřiny. Pokusila jsem se usnout, ale mé myšlenky se stále vracely na Adama. Stačila vzpomínka na pohled jak si užíval s tou krávou Blankou a slzy byly zpátky. Vzlyky jsem dusila pod peřinou, takže to slyšet nebylo.

Jak mi to mohl udělat?! Nikdy jsem si nemyslela, že by mě mohl podvést, ale teď vím, že kvůli svému chtíči je schopen ublížit člověku, který ho miloval tak strašně dlouho!! Je mi z něj špatně!! Chápu, že je byl opilý a mohl si Blanku se mnou splést, ale tak blondýnu od brunety snad rozezná ne?!

Já myslela, že spolu zůstaneme navždy..Evidentně ne... Co asi teď dělá? Že by si dal další číslo s Blankou? Ne, Sofie! Nemysli na toho grázla! Nezaslouží si, abych pro něj plakala! Žádný kluk si to nezaslouží! Mou tvář zaplavily další slzy a do vyčerpání slzných kanálků a všech zásob slz nezbývalo málo. Po jejich vyčerpání jsem vyčerpaně usnula.

Tuhle noc jsem se moc nevyspala. Každou hodinu jsem se budila, protože mě ve snech pronásledovala noční můra v podobě skákající svině na mé lásce. No co, vybral si sám. Po pátém probuzení jsem se naštvala a sama pro sebe si řekla: „Tohle bylo stejné i s Filipem! Taky mě podvedl, jako Adam. Tak jsem špatná já? Nejspíš jsem moc velká romantička a uvážu se na prvního moulu, do kterého se zblbnu! Ale od teď se to změní! Budu si užívat života a hlavně bez vztahů.“

Tahle noc mi opravdu změnila celý můj život...

Ahoj, je tady nová část mého příběhu. Omlouvám se, že je trošku kratší. Doufám, že se vám bude líbit ❤️.