Prvotřídní trest

/16/

Mé rozespalé oči spatřily v dálce mladého učitele psychologie, jak drží v rukou svou složku s materiály na výuku. No jasně, jako vždy, když ho spolužáci vytočí, práskne svou složkou do stolu, jen to luskne. Jako učiteli mu do vínku moc trpělivosti naděleno nebylo, tudíž ho dokáže naštvat i maličkost. Netuším, co je to tentokrát, protože jsem prospala celou hodinu i s přestávkou.

„Sakra, co pořád dělá? Mě zase vzbudil!“ Protáhla jsem se a zavrávorala směrem k Monči.

Učitel svůj zrak zaměřil na mě a bylo na něm vidět, že je překvapený i rozzuřený zároveň. Já však zůstala klidná. Učitel si došel až ke mě a prohlédl si mě i vystrašenou Monču.

„Tak vy dvě v mých zajímavých hodinách spíte?“ Naštvaným hlasem se zeptal, když se otočil na patě a kráčel zase k tabuli.

„To jste asi jediný, co si myslí, že vaše hodiny jsou zajímavé,“ odfrkla jsem, když byl ke mě otočený zády. Většina se zachichotala. A já věděla proč. Měli stejný názor. Pokud nepočítám třídní šprtku Radku, která jeho hodiny vyloženě hltá.

„Já vám dám, že nejsou zajímavé! Psychologie je přece zajímavý předmět.“ Obhájil svůj předmět. Psychologie možná zajímavá je, ale on učí tak nezajímavým způsobem, že to už není pravda.

„Není,“ zasmála jsem se a někteří spolužáci už řvali smíchy. Především kluci, kterých máme ve třídě jen šest.

„Tak když jste jediná ve třídě, která je dnes velmi ukecaná, tak nám pojďte něco říct před tabuli,“ navrhl, aby mě hned zbavil mé upovídanosti.

„Ale já nikam nejdu,“ klidně jsem se na něj líbezně usmála.

„Vy si koledujete, Marková.“ Náhle se jeho rozzuřený výraz změnil na úsměv. Věděla jsem, že z toho nakonec udělá srandu. Prokoukla jsem ho totiž. Nejdříve prudí, potom tě vyvolá a nakonec se tomu všichni smějí.

„Tak alespoň po zbytek roku předstírejte, že psychologie je zábavný předmět,“ požádal mě, než se obrátil k jeho „zajímavému“ výkladu.

Ta hodina byla nekonečná. Stále další a další poučky, co jsme museli do těch svých dutých hlav dostat. Navíc ten strašně stereotypní styl přednášení látky. Bylo to tak uspávající, že jsem si ani neuvědomila, že jsem odložila propisku, kterou jsem chytla alespoň do ruky, aby to vypadalo, že něco píšu a opět jsem pustila svou hlavu do náruče svých rukou na lavici. Zavřela oči a před nimi mi jelo tolik scén, že jsem se do nich vžila natolik, že jsem tvrdě usnula.

Celá zničená jsem se převlékala z džín do modrých šortek, které mám na hodiny tělocviku. V černém tílku mi byla docela zima, ale v tělocvičně se určitě zahřeji. Jestli se mi teda povede rozběhnout.

Než se mi povede dobelhat se ke dveřím tělocvičny v chumlu spolužaček po pravici Monči, zavolá na mě přicházející Renata: „Máš jít za gorilou.“

Obrátím oči v sloup. Co zase ta ježibaba chce? Gorilou je myšlena starší dáma, které jistě táhne na 50 a má černé vlnité vlasy, která je naší učitelkou tělocviku. Což ale zatím s její přezdívkou, kterou si od nás vysloužila i v prvním ročníku, nemá nic společného. Vždy v tělocviku na sebe oblékne třičtvrťáky, a tím na nás vykouknou její chlupaté nohy. Tím, že má černé vlasy a je snědší, dostaly tmavou barvu i její chloupky. Opravdu, kdybyste s jejími lýtky měli trávit týdně dvě hodiny, taky by vám bylo špatně. Tahle dáma nemá nejspíš ani tušení, že to vypadá opravdu odporně. Navíc by mě zajímalo, jestli vůbec zná depilační přípravky na zbavení chloupků? Troufla bych si říct, že spíše ne.

Prodrala jsem se kolem holek a dlouhá chodbička mě dovedla na konec, kde sídlila v kabinetě už zmíněná učitelka. Dveře byly dokořán, takže jsem hned vstoupila a spatřila gorilu sedící u stolu vyplňující nějaké papíry opět v krátkých kraťasech a chlupaté nohy nebyly výjimkou.

„Dobrý den, chtěla jste se mnou mluvit?“ Zeptala jsem se a snažila se ze sebe vydat ten nejvhodnější výraz, který v té chvíli jen šel.

„Ano, pojď dál, Sofie,“ spustila slabým hláskem. „Chtěla jsem se tě zeptat, jestli nechceš hrát s námi ten zápas v basketbalu.“ Když řekla to, co měla na srdci, zírala jsem na ni div ne s otevřenou pusou. Já? Takový střevo na sporty? Dobře, sice běhám, ale to neznamená, že mi musí jít i míčové hry. Basketbal mi docela šel, ale jsem si jistá, že nepatřím mezi ty nejlepší.

„Proč zrovna já? Už nemáte koho do týmu, že?“ Prokoukla jsem učitelku a založila si ruce na prsou.

„Taky,“ přiznala gorila s úsměvem. Už bych málem řekla, že za naši školu budu hrát taky, avšak uvědomila jsem si, že v tom týmu hraje Sabina. Takže jsem na představy, jak bojuji zpocená za vítězství naší školy, hned zapomněla.

„Promiňte, ale na ten zápas nechci,“ rozhodla jsem nakonec ve dveřích, když jsem opouštěla její kabinet. Hrát nechci, tak nač tam strávit více minut než je nutné?

„Jak myslíš,“ pokrčila učitelka rameny, když jsem na ni prohlédla naposledy.

Za necelých 5 minut už jsme klusali podél celé tělocvičny do té doby, než učitelka zavelela volejbal, tudíž šli holky pro síť a tyče do nářaďovny. Mé oči spatřily Sabinu, jak se protahovala. Káča jedna. Mě stačily ty 3 kolečka kolem celé tělocvičny.

Rozmístili jsme se po celé hrací ploše hřiště a čekali na první podání od nadané spolužačky na sporty, Verči. Měla jsem štěstí, že už se můj žaludek udobřil. Nerada bych při hře utíkala na záchod nebo při nejhorším někoho pozvracela. Stále jsem ale byla v pařátech lehké kocoviny, takže jsem se modlila, abych míč nemusela odpálit já. Bůh mé prosby vyslyšel, neboť jsem nemusela na míč během několika minut ani sáhnout. Ovšem družstvo se točilo pořád dokola a podání připadlo na mne. Odevzdaně jsem popadla míč a sama pro sebe si řekla, že na tom stejně nezáleží. Stejně míč síť možná ani nepřeletí, jako tomu bylo doteď.

„Holky pozor, to bude rána, jako facka pro Adama,“ vesele a hlavně ironicky prohodila Sabina v druhém družstvu. Holky kolem ní se rozesmály a já na chvíli přestala vnímat.

Dolehlo to na mě znovu. Přesně to, co se stalo s Adamem. Před očima mi projela vzpomínka, jak si užívají v posteli Toma a zpět se mi vracel vztek. Ta Sabina je neuvěřitelná blbka. Proč mi nedá pokoj? Nesnáším ji, neustále se kvůli ní musím rozčilovat. Avšak povím vám, v tenhle moment se ten vztek docela hodil. Udeřila jsem neskutečnou silou do míče a ten před mým zrakem zázračně přeletěl síť a padal do prázdného hřiště. OMG!. Poprvé v životě! Nikdy předtím jsem ještě neměla takový odpal. Momentálně ho navíc nikdo nechytil, což mě potěšilo ještě více! Tak moc můj odpal zaujal Kačku stojící přede mnou, která měla stejný problém jako já a otočila se na mne: „Jak si to udělala?“

„Musíš se do toho pořádně opřít,“ sdělila jsem jí tajemství mého skvělého odpalu a ona jen uznale hvízdla. Pravý důvod, že je v tom vztek na Adama, jsem si nechala pro sebe.

Do zbytku hry jsem se nebála na míč ani sáhnout, naopak. Většinu míčů jsem brala já, jak mi zvedl sebevědomí skvělý odpal. Dařilo se mi až tak, že se mi podařilo trefit do ramene tu káču Sabinu. Samozřejmě se ta husička začala dožadovat pozornosti gorily, že nemám ohrožovat ostatní hráče. Prostě káča, nic k tomu říct nejde.

Ahoj, máme tady další část. Doufám, že se vám bude líbit ❤️.