Prvotřídní trest

/64/

„Tam se nesmí, Eriku,“ napomenul Marko mladšího brášku, aby se přestal pokoušet prolézt mezi mezerou brány do největší památky městečka Puly. Tedy římského kolosea, který je nejzachovalejší a nejvýznamnější památkou římského stavitelství na světě.

„Když ale já tam chci,“ vzdoroval Erik, ale Markova síla mu nedovolila udělat to, po čem on sám toužil.

„Nevidíš, že se to opravuje? Nesmí tam nikdo,“ umoudřil ho Marko a já ho pohladila po jemných vláscích. Erikovi tohle vysvětlení nejspíš stačilo, protože se konečně přestal dobývat do té pevnosti.

„Jako malý kluk jsem tam sice trávil spoustu času, ale to už je dávno pryč,“ mávl zničehonic Marko dlaní.

„Pokračuj,“ pobídla jsem ho a zároveň si svou dlaň propletla s jeho. Věděla jsem, že se rozpovídá, a proto jsem se už dala do prohlídky arkád s oblouky, čtvercových oken a plátěné střechy.

„Koloseum bylo vybudováno už za císaře Augusta, ale svou konečnou podobu získal až za císaře Vespaziána v 70. letech 1. století našeho letopočtu. Hned pod zápasištěm byly umístěny pomocné prostory pro organizaci bojů, her a představení. Byly tu klece, kde se chovala divoká zvířata pro boj v aréně, ale taky místnosti pro zabité gladiátory a bojovníky se zvěří. Gladiátoři byli většinou zločinci odsouzení na smrt, případně váleční zajatci. Zvláštností naší arény byla ta, že byla dřevěná podlaha pokrytá pískem. To aby se do ní vsakovala prolitá krev. Takové boje ale byly zakázány už v roce 404, tudíž bylo dosti místa pro bezplatné představení. A v dnešní době se využívá pro letní akce jako filmové festivaly, koncerty a jiné. Jak ale sama vidíš podle stavitelů uprostřed zápasiště, momentálně není možnost si to prohlédnout zevnitř.“

„Ale sám jsi řekl, že jsi tam strávil spoustu času,“ namítla jsem zmateně.

„A taky že trávil,“ usmál se hrdě. „Když mi bylo dvanáct, rodiče mě přihlásili do takového kroužku. Byl to gladiátorský kroužek a byl speciální v tom, že jsme tu dobu trávili v oné aréně. Mohli jsme prošmejdit všechna tajná zákoutí nebo relaxovat na hledišti, na které se slezlo spoustu lidí, aby zhlédli nějaké představení. Ze všeho nejčastěji jsme si ale hrály na ony gladiátory a zápasili mezi sebou. Naučili jsme se šermovat a to bylo hlavní náplní celého kroužku. Moc dobře si vzpomínám na ty dětský léta, která jsem trávil někde, kde jsem to měl moc rád.“

„A dnes ten kroužek neexistuje?“ Zajímala jsem se, protože podle všeho tohle místo pro Marka hodně znamenalo.

„Kdepak,“ zavrtěl hlavou. Zároveň pustil mou dlaň, aby mohl ke mně přistupovat zezadu a obejmout mě. Obličeje jsme měli tedy blíž sobě a to mě donutilo se spokojeně usmát. „Teď je z toho jen výstaviště za účelem výdělku. Neskutečně mě to mrzí, protože si myslím, že by se dnešním chlapcům náš kroužek líbil stejně.“

„A nešlo by to nějak zařídit?“ Snažila jsem se, aby ho můj tón hlasu ujistil, že je mi to opravdu líto, ale taky že by mohla existovat nějaká naděje vrátit čas.

„Myslím, že ne,“ zamračil se. „Nikoho nezajímá potěšení dětí, ale jen peníze. A že se jim jich  jen sype, když z toho udělali takovou atrakci.“

Jeho hlas zněl opravdu znechuceně, a proto jsem se nesnažila to ještě zhoršovat, protože žádná naděje na návrat starých časů nebyla v úvahu. Abych mu alespoň poskytla pocit, že bude všechno v pořádku a že jsem s ním, políbila jsem ho na tvář. V momentě, kdy mi pohlédl do očí, se vedle našich těl ozvala rána. Rána, která nám prozradila, že z betonové zídky upadl Erik, nás dokázala od sebe dokonale rozdělit. Jak jsem očekávala, spustil se hlasitý křik, až jsme středem pozornosti byli my tři. Hlavně Marko, který okamžitě Erika zvedal ze země a prohlížel si jeho malé odřeniny způsobené pádem z metrové výšky. To ale hysterickému pláči nic nezabránilo. Ani Markova útěcha, kterou mu šeptal do ucha. „To bude dobré.“

Ale ani to nepomohlo. Proto jsem k němu zaklekla já a navrhla: „Dáme si zmrzku?“

Náhle svůj přeceňovaný a zbytečný pláč zastavil a kývl. Marko jen nevěřícně pozoroval, jak rychle na svůj pád zapomněl a nechal si mnou zaplatit kopeček jahodové zmrzliny, zatímco jsem se snažila, aby Erik zapomněl na to, co se před chvíli stalo. Po tom, co zbaštil svou porci jako malinu, si všiml své odřeniny na paži a začalo to nanovo. To už zasáhl Marko opravdu skvěle. „Co takhle ještě jeden kopeček?“

Když zabralo tohle, musela jsem se od srdce zasmát. Tak tady vidíte, jak odpoutat dítě od své bolesti. To ale s druhou várkou osvěžující dobroty byl opravdu dobrý nápad. Erik se cpal a já Marka hrdě pohladila po zádech. Jednou bude skvělý táta.

„Jsi vzporný bráška,“ poznamenala jsem pyšně. Marko ale nic neodpověděl, protože místo odpovědi mě políbil do vlasů.

    V poledních hodinách jsme vrátili Erika zpět jeho mámě a sami si vyrazili na poslední chorvatské jídlo, které pro mě bylo také novým. Dlouho jsme vybírali restauraci, která nebyla tolik přeplněná jako všechny, až se nám to podařilo. Usadili jsem se na venkovní terasce a zabořili nos do jídleního lístku, ze kterého se mi zamotala hlava. Tolik výběru mořských potvůrek snad neměli nikde. O to složitější to bylo, když jsem nevěděla, co nabídky v chorvatském jazyce znamenají. Marko mé dilema ale brzy vyřešil. A to tím způsobem, že mi objednal úplně to samé jako on sám. Co si ale objednal on, mi neprozradil a chtěl to nechat překvapením. Napínat mě ale dlouho nemohl, protože brzy před nás postavil číšník talíř se spoustou zeleniny a kousky masa okolo. Nad onom mase, které vypadalo jako naše kuřecí jsem si vůbec nelámala hlavu. Avšak když jsem se do něj zakousla, podle chuti jsem poznala, že kuřecí na sto procent není. Zatímco se mi Marko smál, já rudla vzteky. Neodpustil si poznámku, že jsem rozkošná, když se vztekám, ale nakonec mi prozradil, co jsem si vložila do úst. Byly to grilované kalamáry. Ano, ty malé potvůrky podobné chobotnici, které možná chobotnice opravdu byly. Na jednu stranu jsem měla touhu jídlo vyvrátit, ale kvůli dobré chuti masa jsem dojedla i zbytek porce. Zase tak špatné to přece nebylo, ne?

    S nacpaným břichem jsem byla přitisklá na zádech jediného muže, kterého jsem skutečně milovala, a nechala ho, aby nás pomocí své motorky přepravil zpět do našeho městečka. Samozřejmě po tom, co se se mnou srdečně rozloučili jeho rodiče, kteří byli opravdu vážně skvělí.

Zdravím vás u další kapitoly🤗. Už nevím, co vám sem mám psát 😂. Tak snad se vám část líbila 😂❤️.