Prvotřídní trest

/66/

Společně s šaty jsem balila do svého kufru i všechny vzpomínky, které jsem za celý pobyt stihla posbírat. A že jich nebylo málo. Většina z nich byla nádherných už jen z toho důvodu, že byla s tím nejúžasnějším klukem, kterého jsem mohla potkat. S klukem, který mi do života vstoupil, abych si uvědomila, že pravá láska skutečně existuje. Možná žije v jiném státě, ale důležité je, že jsem ho mohla poznat a okusit, jaká taková pravá láska vůbec je. To, že nás čas rozdělí, nezmění nic na tom, že na něj zapomenu. Na takového člověka, vedle kterého jsem bych se cítila tak výjimečně a jedinečně, už nikdy nenarazím.

Přestože jsem se domů vrátila kolem třetí ráno, protože jsme nemohli ukončit s Markem tak nádherný večer a povídali si, žádnou únavu jsem necítila. I kdyby mě skolila, nedovolila bych jí, aby mě zastavila před tím, abych se šla rozloučit s Markem a Leou. Hodiny sice před chvílí odbily desátou hodinu, ale přišlo mi, že jedna hodina odpolední tu bude cobydup. Jedna hodina, kdy jsme měli vyklidit naše dosavadní bydlení a nadobro se rozloučit s místem, který mi bude neskutečně chybět.

Máma s Pavlem balili naše věci stejným tempem jako já, protože si taky chtěli užít poslední chvílí v klidu a pohodě. Mé tempo ale jednoznačně vedlo, a to i v případě, že jsem si sem přivezla neskutečné množství oblečení a šminek. Ani máma se nestíhala divit, že jsem kosmetickou taštičku společně se všemi nádhernými vzpomínkami zamkla v kufru ještě předtím, než zabalila své menší zavazadlo. Stačilo jedno zatáhnutí zipu a všechny vzpomínky byly jako v trezoru. Tak, a teď už z něj žádnou vzpomínku nevypustím.

Měla jsem sbaleno, a tak mi nebránilo nic v tom rychle uklidit svůj miniaturní pokojíček a namířit si to ke vchodovým dveřím.

„Kampak?“ Zajímalo mámu, než se za mnou stihly zavřít dveře.

„Rozloučit se,“ upřesnila jsem nakouknutím zpět do kuchyňky. Máma vypadala překvapivě i přesto, že věděla, že jsem zde našla osobu, do které jsem se neskutečně zamilovala. Asi jí už ze zvyku nedošlo, že bych se s ním chtěla rozloučit. I když bych chtěla zůstat déle, stejně by mi to neprošlo, bohužel.

„S Markem?“ Nadzvedla jedno obočí.

„Ano,“ vydechla jsem odevzdaně a bez jakékoliv přetvářky. Máma věděla, že to s Markem myslím opravdu vážně, ale přece jen za pár hodin odjíždíme a nikdy ho nemusím vidět, mohla něco namítat.

„Jen běž,“ souhlasila s úsměvem, což mě překvapilo o to víc. „Ale nezapomeň na hodiny.“

Její poznámce jsem se musela od srdce zasmát, protože mi po dlouhé době dala volnost, kterou jsem si zasloužila. Neztrácela jsem tedy ani vteřinu a hbitým tempem se vydala k domu Ley, abych se s ní rozloučila taktéž. Naštěstí od nás nebydlí daleko, tudíž jsem tam byla co by kamenem dohodil. Na kávu mě pozvala Lucka, ale já ji zdvořile odmítla, poněvadž jsem tam nechtěla strávit moc času. Domácí limonádu jsem však neodmítla a společně s Leou jsme se usadili u stejného stolu jako minule. Minule, když nás pozvali na večeři a mě se stala ta nehoda se skvrnou na šatech.

„Musím ti poděkovat,“ poznamenala Lea poté, co jsme si chvíli povídali a já už se zvedala k odchodu.

„Za co, prosímtě?“

„Na zábavě jsi mi přece říkala, že není dobré střídat partnery,“ upřesnila s pohledem zapíchnutými do kachliček. „Měla jsi pravdu.“

„Co se stalo?“ Strachovala jsem se, zda neprovedla nějakou hloupost. Nerada bych, aby i ona prožila to co já.

„Jeden kluk se do mně opravdu zamiloval. Já ho však odmítla, protože jsem s ním nemyslela vůbec nic vážně,“ povzdechla si s hlavou složenou v dlaních.

„To ale není tak hrozné, ne?“ Povzbudila jsem ji, aby si uvědomila, že neudělala nic, kvůli čemu by se měla trápit. Toho kluka nechtěla a zdvořile ho odmítla. Nic nemohla udělat špatně.

„Je to ještě horší,“ vyvedla mě z omylu, až mi zmrzl povzbuzující úsměv na rtech. „Ten kluk o mě všude vypráví, jaká jsem šlápota. Takové kecy pouštím druhým uchem ven, ale je tady jeden muž, který to bere opravdu smrtelně vážně. Bohužel je to muž, do kterého jsem se zamilovala. Opravdu. Skutečně jsem se zamilovala, aniž by to do mně někdo řekl.“

„A problém je tedy v tom, že ten kluk věří tomu klukovi a tobě ne, že ano?“ Uhodla jsem, protože Lea zlomeně přikývla. „Vtom případě je jen jedno řešení, jak ho přesvědčit. Řekni mu to přímo a pokud ti neuvěří, není to kluk pro tebe.“

„Jak si můžeš být tak jistá?“

„Věř mi. Není důležité, co říkají ostatní, ale co ti řekne ten dotyčný. Jestli nedůvěřuje tobě, ale ostatním, nech ho jít. Nestojí ti za to. Ten pravý nikdy nebude poslouchat, co mu nakecají kamarádi, ale to, co mu řekneš ty.“

Poté jsem mohla konečně vyrazit k moři, kde na mě měl po dohodě čekat Marko. Rozloučila jsem se s Luckou, která mě přátelsky obejmula a popřála hodně štěstí do života.

„A jak to máš s Markem?“ Změnila náhle téma, které jsem vůbec nečekala.

„Myslím, že se bez něj zblázním,“ povzdechla jsem se slzami na krajíčku. „Bude mi neskutečně chybět. Jakoby mi odebrali jednu polovinu srdce.“

Neposlušná slza se přehoupla přes oční víčko a aniž bych se to snažila před Leou maskovat, nechala jsem ji sklouznout až k bradě. Otřela jsem si ji až tehdy, když mě Lea objala a pohladila po vlasech.

„On tě miluje,“ zašeptala upřímně. „Určitě se bude snažit najít způsob, jak byste mohli být zase spolu.“

Konejšila mě svými slovy a já ji objala ještě pevněji. Věděla jsem, že v tuhle chvíli tady byla pro mě a že její slova nejsou jen obyčejná a lhostejná útěcha, kterou vám dají rodiče, když si odřete koleno. Chtěla jsem, aby měla pravdu. Ale to už záleželo jen na mně a Markovi.

„Musíš příští rok dojet.“

„Uvidíme,“ slíbila jsem neurčitě a naposledy jí zamávala. Div jsem se nerozběhla, protože jsem věděla, že Marko už na pláži musí stepovat nějakou tu chvíli a házet kamínky do moře, aby si ukrátil ty minuty čekáním na mou maličkost.

    Musím příští rok dojet, opakovala jsem si stále dokola. Kdoví, co bude za rok.

Zdravím vás všechny 🤗. Už jsem dlouho nepřidala kapitolu, a tak s ní přicházím dnes. Ještě nás čekají poslední dvě kapitoly, než můj příběh nadobro ukončím. Momentálně budu pracovat na úpravách začátku příběhu, tak se nedivte, kdyby byl krapánek jiný 😀. Holt začátky bývají otřesné 😀. Děkuju, že tady se mnou pořád jste💓.