Prvotřídní trest

/32/

„Hele, co si na té oslavě vlastně dělala?“ Přerušil Mončin zvídavý hlas mé prázdné přežvykování pizzy o první přestávce. Přestože jsem měla žaludek jako na vodě, své nejoblíbenější jídlo jsem si vychutnávala. Pěkně od konce ke středu, jako vždy. Vím, že většina jí pizzu opačným způsobem, ale já jsem zastánce opačného názoru.

„Jiní by mohli tvrdit, že tě přejel parní válec,“ konstatovala se smíchem a já se k ní musela přidat. Měla pravdu a mé kruhy pod očima, které se mi nepodařilo pořádně zakrýt, mluvily samy za sebe. Nestěžovala jsem si kvůli tomu na mou víkendovou oslavu, naopak. Nikdo by mi nikdy nevyvrátil, že to byla totální pecka. Tedy alespoň pro mě, protože já si to nehorázně užila, což je hlavní.  

„Sama nevím,“ přiznala jsem s nevinným úsměvem a pokrčením rameny. „Ale David tvrdil, že jsem vylezla na strom před domem a nechtěla slézt.“

Při té vzpomínce, když mi tuhle zprávu večer po mejdanu sdělil telefonem a já se smíchy kroutila na podlaze ještě dobrých pár minut, jsem se uchechtla. Monča mi věnovala jen obyčejný smích, který jakoby říkal, že to není nic neobvyklého. Ale to neslyšela ještě všechno.

„Prý chtěli zavolat i hasiče, ale když vytočili číslo 138 a operátor jim sdělil, že zadali nesprávné číslo, vzdali to,“ pokračovala jsem ve svém vyprávění, dokud mě nepozastavil Mončin výbuch smíchu. Ano, taky mě to pobavilo, když jsem se dozvěděla, jak jsem dováděla.

„To ale ještě nebylo všechno. Jakmile jsem se odhodlala slézt z toho stromu, utekla jsem ke kostelu kousek od našeho domu. Samozřejmě měli zavřeno. To mi ale nebránilo nic vtom křičet na celou ulici, že mě tam nechtějí pustit. Bohužel to přilákalo pozornost staré báby bydlící poblíž kostela. Málem na mě zavolala i policajty, ale naštěstí se Davidovi podařilo dostat mě odtamtud pryč.“

Přestože jsem celou dobu vyprávěla, Monča neprohodila ani slovo, protože se na lavici svíjela smíchy. Asi si představila, jak jsem rušila noční klid té zahořklé báby, která není schopna pochopit, že osmnáct je vám jen jednou.

„Toť z té zábavné stránky,“ uchechtla jsem se a semkla k sobě rty.

„A z té normální?“ Vyzvídala zvědavě.

„Někdo mi ukradl mé nejoblíbenější kalhotky,“ prohodila jsem sklesle, neboť jak jsem zjistila po probuzení po mejdanu, má sexy černá tanga byla fuč.

„Jak ti je mohl někdo ukradnout?“ Nechápala a svýma modrýma očima a svraštělým obočím si mě měřila. A sakra, budu muset vybalit všechny podrobnosti včetně svých úletů do posledního slova. Ne že bych svojí nejlepší kamarádce nevěřila, avšak o to, že by mě také nazvala courou, jsem vážně nestála.

„No, hm,“ odkašlala jsem si a nervózně se podrbala ve vlasech. „Předpokládám, že to byl jeden z těch kluků, se kterými jsem skončila v posteli.“

Přiznala jsem klidně, přesto jsem sama cítila, jak se můj hlas ztišil. Nestyděla jsem se, že jsem se vyspala už s několika cizími muži, ale za tu odpornou přezdívku, kterou mě nazvali. Proč bych měla být coura? To se nikdo nikdy nevyspal s nikým, aniž by ho miloval? Proč zrovna mě nazývají tou odpornou a levnou děvkou, když existují ještě horší dívky než jsem já? Coura budu teprve až si za své úlety budu nechat platit, do té doby budu tyhle urážky přehlížet a považovat za nepravdivé.

„Cože?“ Vyjekla, až mi úlekem málem zaskočilo těsto pizzy. „Další kluci?!“

„A co je na tom?“ Obhájila jsem se a založila si ruce na prsou.

„Nezdá se ti, že to opravdu přeháníš?“  Založila si pro změnu ona dlaně v bok a přísným pohledem si měřila můj klidný a chladnokrevný obličej. V hlavě se jí nejspíš honily myšlenky, které vedly všechny k tomu faktu, že já coura opravdu jsem.

„Je samozřejmě na tobě, s kým spíš,“ promluvila do prázdného ticha, když jsem jí na předešlou otázku neodpověděla. „Ale myslím, že v tvém případě to užívání života bohatě stačilo.“

Dokončila a odvrátila ode mě svůj zrak. Urazila se snad? Jen kvůli tomu, jak si užívám život? Bez lásky a vztahů? Jen nezávazné flirty a úlety?

    Nemohla jsem se dále zabývat těmi dokola omílenými otázkami, které mi přistávaly na hlavu čím dál častěji. Mé problémy zaujala mnohem zajímavější debata namyšlených fiflen z poslední lavice, neboť probíraly mou oslavu.

„A kdopak je dnes naše Sofinka?“ Schválně Sabina zvýšila svůj ohavně jedovatý hlas, že jsem se na ni prostě musela otočit. Což byla chyba, protože mi mým směrem vpálila jediné slovo, které z celého svého srdce nenávidím. „Kurva.“

„Alespoň nepomlouvám své kámošky. Narozdíl od tebe,“ sladce jsem jí vpálila do toho výsměšného obličeji až jí rázem zmrzl úsměv na rtech. Ztuhla a zbledla, což měl být účel. Účel byl i ten, že holky vedle ní zvedly své vypracované zadečky a nakčené nosánky a odkráčely na chodbu. Za několik krátkých sekund se vrátily a jedinou odpovědí Sabině byly jen tři otočená záda. Probodla mě vražedným pohledem, ale to už jsem se na ni sladce usmála. „Nemáš zač.“

    Následně jsem se vrátila zpět k Monči, která dotčeně sledovala dění za oknem. „Omlouvám se, nechtěla jsem aby to zašlo takhle daleko.“

Bleskově se ke mě otočila a usmála se. „Je to moje vina. Nemám co kecat do tvého života.“

„O to nejde,“ usmála jsem se na oplátku, protože jsem byla ráda, že se vzpamatovala. „Takže všechno ok?“

„Jasný, jak by ne,“ zazubila se a já si opravdu oddechla. Vím, že si o mě myslí totéž co ostatní, avšak nedává mi to tak okatě najevo, neboť zná pravý důvod mého postoje k mužům.

„To víš, že Sabinu nechal ten její kluk?“ Zašeptala směrem ke mě ta stará dobrá známá část drbna, až jsem se začala divit, že se tak rychle vzpamatovala z našeho sporu.

„Vážně?“ Zasmála jsem se pomstychtivě. „Nemělo to být spíš naopak?“

„Taky si říkám,“ souhlasila s náznakem údivu. „Raději si udělá ostudu před celou školu tím, že mu odpustí nevěru, než aby si přiznala, že jsi ji konečně potopila.“

Ano, krásně jsi to řekla Mony. Konečně se mi ji podařilo potopit! Ať už ze strany vztahu s tím kořenem, „falešných kamarádek“ a dokonce i z pohledu celé školy. Nakonec jsem tenhle věčný boj vyhrála já. Z čehož plyne ponaučení i pro vás: Nikdy se nevzdávejte a štěstí si vás najde!