Prvotřídní trest

/28/

„Já tě zabiju!“ Zaječela vztekle s vražedným pohledem na mou osobu rozzuřená tvář Sabiny. Její tvář bych momentálně přirovnala k zuřícímu býkovi, který reaguje na červenou barvu.

„Jen jsem chtěla, aby jsi věděla jaký to je,“ pokrčila jsem rameny na svou obhajobu klidný hlasem. Proč by i ona nemohla zažít pomluvy a kdejaké řeči o jejím příteli, který ji podvedl? Pokud si dobře vzpomínám, takové řeči kolovaly o mně a Sabina nebyla zrovna z těch, které by se mi snažily pomoct. Sabina narozdíl ode mě klidná být nemohla, proto za ní jednala její dlaň. Vrazila mi facku na levou tvář, až jsem se musela za hořící tvář chytit. To byla rána. Nebránila jsem se, neměla jsem důvod. Věděla jsem, za co jsem si facku zasloužila. Myslím, že to byla chyba nebránit se, protože se na mě Sabina vrhla a mlátila mě hlava nehlava. To už jsem se bránit musela, ale nebylo mi to nic platné. Sabina, ať už to silnější žena od přírody, měla větší síly než já.

„Už ti není do smíchu, co?“ Pomstychtivě se uchechtla, když mi uštědřila poslední facku a opustila toaletu. Kromě jejích odcházejících kroků jsem mohla zahlédnout i svůj zmutovaný obličej v zrcadle. Podlitiny, které se mi tvořily pod očima nebyly nic proti modřinám na tváři. Když k tomu přidáte tu pekelnou bolest z krvácejícího rtu a škrábanců na líčkách, pochopíte sami.

    Co mám teď ksakru dělat? Vždyť s mořinami na obličeji bych nemohla sykat celou hodinu, natož aby ty modřiny všichni viděli. Raději budu mít neomluvenou hodinu, než abych se vrátila do třídy. Jednoduše bych mohla Sabinu a její napadení nahlásit, ale neudělám to. Možná jsem blázen, ale ty facky jsem si zasloužila. Navíc by se to muselo řešit přes mamku, což rozhodně nechci. Zaprvé by se dozvěděla o hloupostech, co vyvádí její dcera s cizími kluky a zadruhé ji do toho nechci zatahovat. V práci má starostí dost.

    Nezbylo mi nic jiného než opustit záchody tichým krokem a nepozorovaně se vyplížit ze školy. Na chodbách naštěstí nebyla ani noha, proto jsem si ani nemusela hrát na vězně, který se snažil uprchnout z vězení. Až několik desítek metrů od školy jsem si mohla oddechnout, avšak ne asi na dlouho. Za kmenem stromu poblíž kašny postávala mužská postava. Nezarazila bych se tolik, kdybych kluka s kapucí na hlavě neznala. Nervózně kouřil cigaretu, kterou držel v ruce. Ostrý zápach tabáku se táhl až ke mně, což neudělalo zrovna dobrou věc. Tabákový kouř mi podráždil tak moc nos, že jsem se prozradila kýchnutím. Rázem na mě hleděly tmavé oči tmavovlasého kluka s opálenou tváří a já vlastníka poznala okamžitě. Adam. Co ten tady dělá?! Proč kouří zrovna před naší školou?

„Sofie?“ Vyhrkl překvapeně a starostlivě se zaměřil na modřiny na mém obličeji.

„Adame?“ Zopakovala jsem stejný tónem a zamračila se. „Co tady děláš?“

„Možná tomu nebudeš věřit, ale čekám tady na tebe,“ mírně se usmál, ale když uviděl můj zaražený pohled, zvážněl.

„Co mi chceš?“ Vyjekla jsem, neboť jsem ztratila nervy. Rozchod jsme přece vyřešili, tak co po mě může chtít? Požehnání jeho vztahu s jinou courou?

„Vím, že rozchod je už za námi, ale chtěl bych, aby jsi mi dala ještě jednu šanci,“ přiznal sklesle. Přesně tohle mi říkal poté, co mě podvedl. Avšak to nebylo řečeno tak upřímně, jako dnes. Jen dnes jsem mu měla chuť uvěřit, že mě opravdu miluje.

„To myslíš vážně?“ Vyjela jsem na něj. Nedovedu si už představit, zda jsem vztahu s ním ještě schopná. A nebo ne? Rázem jsem se proto uklidnila a pevně prohlásila. „Tak dobře.“

„Opravdu?“ Zajásal, až se objevily jiskřičkami v jeho tmavých očích. Bylo z nich poznat, že o našem vztahu dlouho přemýšlel a svého úletu upřímně litoval. Tolik lásky jsem v jeho očích totiž nikdy neviděla. Proto mě radostně obejmul a následně spojil naše ústa v jedny.

    Bolest obličeje a Adamovy polibky plné lásky mě omámily tak moc, že jsem ani nevnímala, kam mě Adam táhl za ruku. Adam mě vedl a nohy mě jen nesly neznámo kam. Absolutně jsem nevnímala reálný svět, jako bych byla ve vizuální bublině. Celé odpoledne mi před očima proběhlo znovu. Ať už napadení Sabiny a pěkně zmutovaného obličeje tak záležitost s Adamem. Nevadilo mi, že jsem přefikla kluka Sabiny, on by to stejně udělal sám. Nakonec jsem ráda, že jsem to udělala zrovna já. Konečně jsem se jí mohla tajně vysmívat já. Navíc mě bavilo sledovat její bezmocnost, jak marně pátrala po oné štětce, co přefikla jejího prince. Avšak nikdy nezapomenu, jaké pohledy házela na lidi, které nenáviděla. Kdyby měla magické schopnosti, vsadím se, že by je ukamenovala hned. Určitě bych byla první na seznamu jejích soch stoprocentně já.

Podle bílé místností s obrovskou vanou v rohu jsem usoudila, že se nacházíme v koupelně. Konkrétně v Adamové koupelně. Než jsem si stihla prohlédnout všechny detaily v útulné koupelně, do reality mě vrátil Adam, který mi čistil krvavý ret. Nebýt štiplavé bolesti, nevšimla bych si takového množství lásky v jeho očích. Adam si to nejspíš uvědomil taky,  protože upustil hadřík s dezinfekcí na zem a jemně mě políbil. Jemné doteky jeho rtů na ty mé jsem mu oplácela a když mi pokynul objetím, automaticky jsem vyskočila a omotala svoje lýtka kolem jeho pasu.

Aniž by zakopl nebo bychom do něčeho narazili, donesl mě do jeho pokoje a povalil mě na postel. Rázem jsem se vracela zpět do své virtuální bubliny, protože ty polibky, kterými mi zasypával krk, byly tak hbité a zároveň láskyplné, že mě přímo uchvátily. Předpokládala jsem, že chce strávit romantickou chvíli se mnou po tak dlouhé chvíli, ale když mi skousl ušní lalůček, pochopila jsem.

„Chtěl bych tě,“ zašeptal mi něžně do ouška, až mi přejel mráz po zádech.

„Tak si mě vezmi.“ Lhostejně zněla má poslední slova, než do mně opatrně vnikl. Miloval se se mnou tak jemně, jako bych byla porcelánová panenka. Sex s ním jsem nijak neprožívala, ale když v mých útrobách vyvrcholil, vydechl: „Miluju tě.“  

A pak už jen usnul a já měla možnost přemýšlet o tomhle všem. S doprovodem Adamova spokojeného oddechování jsem si uvědomila, že já Adama bohužel nemiluji. Pouze jsem z našeho sexu načerpala novou energii. Jako by část mého lidského těla vytvářející city, ztratila svou funkci. Necítila jsem naprosto nic. Žádný soucit, ani znechucení, natož lásku. Láska k muži v mém životě přestala existovat.

Nehodlala jsem se dále utápět ve svý pocitech, zda pro mě sex s Adamem něco znamenal, neboť jsem odpověď znala, tiše se oblékla. Při hlasitém zapínání zipu u kraťasů Adam zamžikal víčky a zmateně zamumlal: „Kam jdeš?“

„Domů,“ prohlásila jsem pevně a hlavně bez jakéhokoliv citu.

„A proč?“ Zmateně se posadil na prázdnou postel a promnul si oči. „Pro tebe tohle nic neznamenalo?“

„Ne,“ zašeptala jsem tvrdě, než jsem opustila dveře jeho pokoje. Než se ale stihly zavřít, všimla jsem si v jeho tváři nechápavosti a zármutku. V té chvíli by ho bylo vážně líto, ale svým pocitům dávám přednost vždy. Nemohla bych s ním být, když jsem k němu už vůbec nic necítila. To by prostě nefungovalo.