Prvotřídní trest

/33/

Hověla jsem si v křesílku s nohama na dřevěnému stolečku a sledovala běžící film na obrazovce televize. Pavla, ramenatého blonďatého otčíma, který si četl noviny naproti mě, jsem si nevšímala. V tu chvíli mě ani nezajímalo, co se v místnosti děje. Ani to, když se k nám přiřítila máma a nahlas četla zprávu na mobilu. Dobře, spíše Pavlovi, protože já byla absolutně zažraná do neznámého filmu. V tišších chvílích napínavé romance jsem pouze zaslechla, že se jí ozvala kamarádka Lucka ze střední školy. Představila jsem si všechny její kamarádky, ale jak se zdálo, na žádnou Lucku jsem si nemohla vzpomenout. Pokrčila jsem nad tím rameny a ponořila se do rozhovoru, který vedli dva milenci.

    Nepřihlížela jsem mámina rozhovoru, avšak když vypískla, že Lucka chce, abychom přijeli za nimi do Chorvatska, udivením jsem se na ni otočila. Tak už chápu, proč ji neznám. Podle mámina a Pavlova hovoru jsem si spojila, že se už zmíněná Lucka po dokončení střední školy provdala do Chorvatska a zde vede klidný život se svým manželem a dcerou. Napínavý rozhovor milenců mě tak omámil napětím, že jsem si ani nevšimla, že se máma posadila vedle svého přítele a diskutovala s ním nad displejem telefonu.
    Když však vtrhl do ložnice milenčin manžel a vyhrožoval jejímu milenci zastřelením, vytrhl mě z toho napětí mamčin hlas: „Sofinka by mohla s námi.“

V ten moment se z televize ozval výstřel. Dva šoky najednou. Milenec drobné ženy byl postřelen tím šílencem a do toho ten mámin pronikavý hlas.

„Já? Ani nápad,“ prohlásila jsem arogantně směrem k mamce. Chorvatsko? Taková díra? Navíc s mámou a Pavlem? No potěš koště. To je spíš jen promrhání času. Vsadím se, že bych tam nudou umřela.
„Pročpak?“ Zajímalo zaskočenou mamku má drzá reakce. „ Je tam krásné moře a určitě čistší vzduch. Navíc Lucka a její patnáctiletá dcera by tě rády poznaly.“

No právě mami, nemám náladu se seznamovat s nějakou bláznivou bábou, která se provdala do úplně cizí země, natož s nějakou puberťačkou šílící po Justinu Bieberovi.

„O žádnou návštěvu nestojím,“ odfrkla jsem zvedajíc se od nádherné a zároveň naivní scény, kde ta nevěrnice držela svého milence, který prožíval poslední chvíle života v jejím náručí.

    O další kecy jsem nestála a proto jsem se rozhodla převléci na oslavu svých narozenin, kterou mi naplánoval otec spolu se svou přítelkyní. Měla jsem ještě spoustu času, avšak ty řeči od mámy jsem dál snášet nechtěla.

Loudavým krokem jsem se přemístila do svého pokoje a pečlivě vybírala své oblečení. V legínách a tílku přes celé město za svým otcem přece jít nemůžu. Proto jsem zvolila černou minisukni a zlatý top zdobený flitry ukazující můj pupík. Aby mi nebyla na holá ramena v pozdní odpoledne zima, přehodila jsem přes ně lehký černý cardigan. S líčením jsem se moc nepárala, neboť modřiny a všebarevné odřeniny od Sabiny zmizely. Dnes jsem si bohatě vystačila s korektorem, řasenkou a jemným leskem na rty.

Připravena jsem byla a tak nestačilo než si vzít kabelku s peněženkou a mobilem, nazout se do černých bot na podpatku a vydat se přes celé město k tátovu rodinném domku. Napadlo mě, zda s těmi botami projdu celé město, ale využitím hromadné dopravy bych tam byla zbytečně brzy. Alespoň se můžu projít zámeckou zahradou plnou čistého vzduchu a klidu. Jen posloucháte louskání oříšků  veverkami, klidný potůček přeskakující přes kameny a nevnímáte ty tlumené zvuky automobilů. Kromě běhu jedině tady dokážu vypnout a uvědomit si, jak je svět krásný. Vždy, když tudy procházím, naprosto ztratím přehled o čase a proto se nikdy nemůžu divit, že se zjevím, tam kde potřebuji. V mém případě před domem mého otce.

Střední domeček zářivé zelené barvy vypadal obyčejně asi jako každý rodinný domeček, avšak v něčem byl výjimečný. Od ostatních domů v ulici měl přistavěnou verandu se schody a průhlednými dveřmi jako ochrana před chladem. Táta je strašně háklivý na zimní počasí a jeho syn na tom není jinak. Ano, můj otec si s mou nevlastní matkou udělal dítě. Nevím, zda byl tříletý Víťa plánovaný, avšak toho roztomilého blonďáčka bych se nevzdala ani já.

Mé rozjímání v myšlenkách přerušila má dlaň zazvonící na zvonek a prudké otevření dveří. Zpoza nich vykoukl ten krásné růžovoučký, plný faldíků, obličejíček Víti, za jehož zády vykoukla drobná postava Šárky, mé nevlastní matky a za pas ji držící vysoký, snědý, tmavovlasý a ramenatý muž. Můj táta. Je opravdu vidět, že mu jsem více podobná než mámě. Své tmavě vlasy jsem zdědila po obou rodičích, avšak tak snědou pleť jsem měla pouze po tátovi.  

„Šťastné narozeniny,“ zavýskali sborově těsně předtím, než mě za paži zatáhli do domu. V jejich domě jsem byla už několikrát, avšak něco mě zarazilo. Bylo to zdobení po celé chodbě vedoucí do obývacího pokoje, kde uprostřed na stole ležel malý dort. Kulatý a když jsem pořádně zaostřila, rozpoznala jsem na něm fotografii celé jejich rodiny včetně mě. Nemohu říci, že mé rodiny, neboť se do jejich rodinu nezařazuji. Péťa, můj bráška, kterého jste ještě neměli tu čest poznat, se jako součást jejich rodiny považuje, ale já ne. Pro mě má rodina je máma, táta a Péťa. Je jedno, že nežijeme dohromady pod jednou střechou. Hlavní je to, že tady pro mě pořád jsou.

„Něco si přej,“ zajásal chvějícím se tenkým hláskem Víťa, když jsem se přiblížila k dortu a naklonila se nad hořící svíčky, které jsem jedním dechem sfoukla. Jak dětinské. Nejsem na tohle už stará? Dobře, dort i svíčky jsou v pořádku, ale to zdobení se mi zdá až příliš. Nejspíš si mysleli, že stojím o takovou velkou oslavu narozenin jako jejich syn. Jak jinak než s vynuceným úsměvem, protože rodinné oslavy moc ráda nemám. Raději bych si s někým užila. Čímž jsem prozradila už jedno přání a druhé je mít úspěch v modelingové agentuře.

„Co sis přála?“ Vyzvídal otec, jenž si vzal Víťu na klín, aby měla Šárka prostor rozkrájet dort a naservírovat ho na talíře.

„Abychom byli všichni šťastní a měli se rádi,“ zalhala jsem a pohlédla do těch zářících hvězdiček v očkách toho malého kulíška. Otec se jen spokojeně usmál a sám se pustil do čokoládové dobroty.  

V momentě, když jsem si doprohlížela dárečky, které se skládaly převážně z peněz a pár drobností, mi v kabelce zavibroval mobil a já pochopila, že příchozí zpráva je opravdu naléhavá.