Prvotřídní trest

/29/

„Mám novinku,“ zašeptal směrem ke mě Mončin hlas. Její tajemný hlas mě zaujal více než monolog starší učitelky k spícím žákům. Nechápu, k čemu máme pořád ekonomiku, když je to tak nudný a nezajímavý předmět. Když k tomu přidáte formu robota, kterou přednášejí tak nudné téma, není divu, že studenti ulehají na lavice nebo pod lavicí hrají hry na telefonu.

„Jakou?“ zašeptala jsem na oplátku a mírně se k ní naklonila, abych jí rozuměla.

„Adam chodí s Blankou,“ prozradila mi to, kvůli čemu jsem k ní byla nakloněná a píchlo mě v zádech. Zpráva, kterou jsem dozvěděla, mě ale donutila vrátit se do původní pozice, ve které jsem byla předtím. Do rozpláclého sedu na dřevěné a nepohodlné židli.

„Ale jen kvůli sexu. Stále prý miluje tebe,“  dodala, protože jsem překvapeností neřekla ani slovo. Ne že by mi na Adamovi nějak záleželo, ale zarazilo mě, že den po sexu se mnou se s ní dal dohromady. Sice jen kvůli sexu, jak mě přesvědčila Monča, přišlo mi to zvláštní. Vlastně to docela dávalo smysl. Podváděl mě s ní už dávno, tak proč ne i po našem rozchodu? Nevím, kam přesně chtěla Monča zavést tuhle konverzaci, ale nijak jsem nereagovala. Jestli si myslela, že mě tímhle přesvědčí, abych se k němu ještě vrátila, nepovedlo by se jí to. Co jsem ale nečekala, bylo to, že pozorně sledovala mé pohyby obličeje při přemýšlení a neřekla vůbec nic.

„Hele, nestalo se náhodou něco, o čem bych nevěděla?“ Promluvila, když ze mě nevypadlo opět ani slovo. Dalo mi dost námahy už o tom jen přemýšlet. „Ostatně dlužíš mi i vysvětlení, proč ses včera nedostavila ani na poslední hodinu.“

„Pod touhle tunou make upu máš vysvětlení,“ prohlásila jsem a ukazováčkem poukázala na extrémně nalíčenou tvář a pokrčila rameny. Jen já věděla, kolik minut jsem strávila tím, aby modřiny pod make upem neprosvítaly modro fialovou barvou. Ano, o včerejším napadení nevěděla má nejlepší kamarádka vůbec nic.

„Nerozumím,“ zmateně zavrtěla hlavou, až se rozevlály její rovné vlasy.

Protože bylo rizikové mluvit nahlas, naklonila jsem se k ní co nejblíže a šeptem vysvětlila: „Včera na tom zamknutém záchodě špehovala Sabina a jakmile jsi odkráčela na hodinu, vrhla se na mě. Tak tak se mi podařilo zakrýt ty modřiny na obličeji silnou vrstvou make upu,“ začala jsem vyprávět a Mončiny oči mě jen vytřeštěně sledovaly. Protože umí užásně naslouchat a neporušovat, rozhodla jsem jí povědět všechno. „Nechtěla jsem, aby se to řešilo, tak jsem utekla ze školy. Nebyla bych to ale já, kdybych neměla to štěstí narazit na Adama před školou. Ten mě přesvědčil, abychom byli zase spolu a rovnou se spolu vyspali u něj doma. Když jsem si ale uvědomila, že jsem k němu už naprosto nic necítila, utekla jsem.“

Jen co jsem dopověděla svoji včerejší story, zazvonilo na přestávku.

„Musím říct, že máš neskutečnou tendenci neustále utíkat,“ pousmála se, ale okamžitě zvážněla. Chtěla něco říct, když vtom mi zazvonil telefon, na němž svítilo číslo Petra. Protože jsem měla deset minut volna před další nudnou hodinou, nedělalo mi problém hovor přijmout.

„Prosím?“ Zašvitořila jsem do telefonu a uslyšela tichý smích na druhé straně.

„Sofie, máš čas zítra odpoledne?“ Jeho hlas zněl naléhavě.

Netušila jsem, co měl v plánu, zda fotit další fotky nebo sdílet další eroticku chvilku, proto jsem se nevinně otázala: „Potřebuješ něco?“

„Ano, dorazilo další spodní prádlo a je potřeba ho nafotit,“ odvětil a jeho hlas se zdál něžnější, když mi dopověděl i druhou část své nabídky. „Jestli máš čas ale dnes, bylo by to daleko lepší.“

Copak ta naléhavost? Stojí za naléhavosti opravdu focení nebo jen jeho roztoužený rozkrok?

„Ano, dnes mám volno,“ prohlásila jsem a uslyšela oddechnutí. Musel být opravdu hodně  roztoužený, neboť mi bleskově sdělil: „Přijď večer do mé kanceláře.“

Nedalo mi tolik práce, abych v jeho hlase neslyšela tolik chtíče, ale když chtěl zavěsit, musela jsem ho zklamat: „Vlastně ne, dnes nemůžu.“

„Ty mi to děláš schválně?“ Zaúpěl do telefonu hned poté, co jsem si uvědomila, že k němu do kanceláře se smí pouze bez make upu. Nevím, zda by chtěl nafotit několik fotek s dívkou, kterou nedávno zmlátila hysterická žárlivka.

„Omlouvám se ti, ale jsem nemocná,“ zalhala jsem, jen abych nemusela s pravdou ven, že má tvář hraje modrou barvou a na důkaz toho falešně zakašlala. Žádné ocenění za tenhle herecký výkon není třeba, protože hraně zakašlat umí asi každý.

„Ty mě jednou zabiješ,“ prohlásil frustrovaně a nesnažil se to nijak skrývat. „Kdy budeš tedy moci?“ Zajímal se s tichým povzdechnutím.

„Nejdříve příští týden,“ odvětila jsem a odpovědí mi bylo hlasité zaúpění. Musí mít asi hodně velký problém v boxerkách, když se nesnaží zakrýt zoufalost, že ho jeho „soukromá děvka“ odmítla. Pročpak si neřekne svým bývalým milenkám? Že bych mu zbyla už jenom já?

„No co mám s tebou dělat,“ zasmál se a smířlivým hlasem dodal:  „Tak já zavolám jindy.“

Sama pro sebe kývla na souhlas a záhy ukončila hovor jako první. Jak jsem čekala, upřela na mě oči Monča. Neubránila jsem se obrácením oči v sloup, neboť jsem věděla, že se bude  chtít dál pitvat ve mě a Adamovi.

Překvapila mě, když se s rozechvělým hlasem zeptala: „Je možný, že se víc těším na tvé narozeniny než na ty své?“

Rázem jsem si uvědomila, že tuhle sobotu mi bude čerstvých osmnáct. Budu plnoletá. To snad není ani pravda. V tu dobu jsem křičela  v porodnici, jak by řekla babička. Každopádně těším se, až má dospělost konečně započne. Budu moci objednávat alkohol, cigarety a další zakázané věci pro mládež. Nechci nikoho navádět k užívání návykových látek, protože existuje i jiný důvod těšit se na svou plnoletost. Třeba nadšenci v řízení auta mi dají za pravdu. U mě to zatím neplatí, protože jak už jsem jednou říkala, v řízení vozidla si absolutně nevěřím. Jedině ohledně autoškoly mé sebevědomí křičí o pomoc a nepatrně klesá.

„Samo sebou. Šak se přece máš na co těšit,“ zasmála jsem se při představě, jak večírek mé plnoletosti bude probíhat. Na 100% jsem totiž věděla, že na nejdůležitější oslavu svého života jen tak nezapomenu. Tak snad to bude mít stejný dopad i na vás.